SMOKY GOD OLAF JANSEN

 

překlad Michal Shark

 SMOKY GOD 

aneb 

Cesta do Vnitřního světa

"Je to Bůh, který sedí uprostřed, na pupku země, a je představitel náboženství pro celé lidstvo." 

-- Platón.

ČÁST PRVNÍ: 

Předmluva autora

Obávám se, že zdánlivě neuvěřitelný příběh, o kterém se chystám vyprávět, bude považován spíše za výsledek pokřiveného intelektu, který je možná přehnaný půvabem odhalení podivuhodného tajemství, spíše než za pravdivý záznam jedinečných zážitků, které mě vyprávěl Olaf Jansen, jehož výmluvné šílenství tak oslovilo mou představivost, že všechny úvahy o analytické kritice byly účinně rozptýleny.

Marco Polo se nepochybně neklidně pohne ve svém hrobě nad podivným příběhem, který jsem povolán zaznamenat; příběh zvláštní jako Munchausenova pohádka. Je také nepřiměřené, že já, nevěřící, bych měl být tím, kdo edituje příběh Olafa Jansena, jehož jméno je nyní poprvé dáno světu, a přesto musí být odteď považován za jednoho z nejpozoruhodnějších na Zemi.

Volně přiznávám, že jeho výroky nepřipouštějí žádnou racionální analýzu, ale mají co do činění s hlubokou záhadou týkající se zamrzlého severu, která po staletí přitahovala pozornost vědců i laiků.

Jakkoli jsou v rozporu s kosmografickými rukopisy minulosti, lze se na tyto prosté výroky spolehnout jako na záznam věcí, které Olaf Jansen, jak tvrdí, viděl na vlastní oči.

Stokrát jsem si kladl otázku, zda je možné, že je světová geografie neúplná a že překvapivý příběh Olafa Jansena je založen na prokazatelných faktech. Čtenář může být schopen odpovědět na tyto otázky ke své vlastní spokojenosti, ať už je kronikář tohoto vyprávění daleko od toho, aby dospěl k přesvědčení. Přesto někdy i já nevím, zda jsem byl odveden od abstraktní pravdy chytré pověry, nebo zda jsou dosud přijímaná fakta přece jen založena na nepravdě.

Je možné, že skutečný Apollónův domov nebyl v Delfách, ale v tom starším zemském středu, o kterém mluví Platón, kde říká: „Apollův skutečný domov je mezi Hyperborejci, v zemi věčného života, kde nám mytologie říká dvě holubice létající ze dvou opačných konců světa se setkaly v tomto krásném kraji, domově Apolla. Podle Hekataia se Leto, matka Apollóna, skutečně narodila na ostrově v Severním ledovém oceánu daleko za Severním větrem. "

Nemám v úmyslu pokoušet se o diskusi o teogonii božstev ani o kosmogonii světa. Mou prostou povinností je osvětlit svět o dosud neznámé části vesmíru, jak ji viděl a popisoval starý seveřan Olaf Jansen.

Zájem o severní výzkum je mezinárodní. Jedenáct národů se zabývá nebo přispělo k nebezpečné práci spočívající ve snaze vyřešit jednu zbývající kosmologickou záhadu Země.

Existuje přísloví, staré jako hory, že „pravda je podivnější než fikce“, a tento axiom jsem si během posledních čtrnácti dnů uvědomil velmi překvapivým způsobem.

Byly právě dvě hodiny ráno, když mě z klidného spánku probudilo energické zvonění zvonku. Předčasný rušitel se ukázal jako posel s poznámkou načmáranou téměř až nečitelně od starého Seveřana jménem Olaf Jansen. Po dlouhém luštění jsem rozeznal nápis, který prostě říkal: „Jsem k smrti nemocný. Výzva byla nezbytně nutná a já neztrácel čas, abych se připravil, abych vyhověl.

Možná bych zde mohl také vysvětlit, že Olaf Jansen, muž, který nedávno oslavil devadesáté páté narozeniny, žije posledních půl tuctu let sám v skromném bungalovu mimo Glendale, kousek od obchodní čtvrti. Los Angeles, Kalifornie.

Bylo to před necelými dvěma lety, když jsem jednoho odpoledne na procházce, upoutal mě dům Olafa Jansena a jeho domácí prostředí k jeho majiteli a obyvateli, kterého jsem později poznal jako vyznavač starověkého uctívání Odina a Thora. .

V jeho tváři byla jemnost a laskavý výraz v bystře bdělých šedých očích tohoto muže, který žil více než čtyři desítky let; a zároveň pocit osamělosti, který mě oslovil. Mírně shrbený a s rukama sepjatýma za zády chodil tam a zpět pomalým a odměřeným krokem, toho dne, kdy jsme se poprvé setkali. Sotva mohu říci, jaký konkrétní motiv mě přiměl zastavit se v chůzi a zapojit ho do rozhovoru. Vypadal potěšeně, když jsem ho pochválil za přitažlivost jeho bungalovu a za dobře udržovanou vinnou révu a květiny shlukující se v hojnosti nad jeho okny, střechou a širokým náměstím.

Brzy jsem zjistil, že můj nový známý není obyčejný člověk, ale hluboký a učený do pozoruhodné míry, muž, který se v pozdějších letech svého dlouhého života hluboce zaryl do knih a stal se silným v síle meditativního ticha.

Povzbuzoval jsem ho, aby promluvil, a brzy jsem zjistil, že v jižní Kalifornii pobýval pouhých šest nebo sedm let, ale před dvanácti lety strávil v jednom ze států Blízkého východu. Předtím byl rybářem u norského pobřeží, v oblasti Lofodenských ostrovů, odkud podnikal cesty ještě dále na sever na Špicberky a dokonce do Země Františka Josefa.

Když jsem začal odcházet, zdálo se, že se zdráhal nechat mě jít, a požádal mě, abych přišel znovu. I když jsem si v tu chvíli nic nemyslel, teď si pamatuji, že pronesl zvláštní poznámku, když jsem natáhl ruku na rozloučení. "Přijdeš znovu?" zeptal se. "Ano, jednoho dne zase přijdeš. Jsem si jistý, že ano a já ti ukážu svou knihovnu a řeknu ti mnoho věcí, o kterých se ti ani nesnilo, věci tak úžasné, že mi možná nebudeš věřit."

Se smíchem jsem ho ujistil, že nejenže přijdu znovu, ale že budu připraven věřit čemukoli, co se rozhodne, aby mi řekl o svých cestách a dobrodružstvích.

V následujících dnech jsem se dobře seznámil s Olafem Jansenem a on mi krůček po krůčku vyprávěl svůj příběh, tak úžasný, že jeho velkou smělost zpochybňuje rozum a víra. Starý Seveřan se vždy vyjadřoval s takovou vážností a upřímností, že mě jeho podivné vyprávění uchvátilo.

Tu noc pak zavolali poslové a do hodiny jsem byl v bungalovu Olafa Jansena.

Při dlouhém čekání byl velmi netrpělivý, i když po zavolání jsem okamžitě přišel k jeho lůžku.

"Musím si pospíšit," zvolal, a přesto mě držel za ruku na pozdrav. "Musím ti toho hodně říct, co nevíš, a nebudu věřit nikomu, kromě tebe. Plně si uvědomuji," pokračoval spěšně, "že nepřežiju noc. Nastal čas připojit se ke svým otcům."

Upravil jsem polštáře, aby mu bylo pohodlněji, a ujistil jsem ho, že jsem rád, že mu mohu jakýmkoliv způsobem sloužit, protože jsem si začínal uvědomovat vážnost jeho stavu.

Pozdní hodina, ticho okolí, ten zvláštní pocit, že jsem sám s umírajícím mužem, spolu s jeho podivným příběhem, to vše dohromady rozbušilo mé srdce rychle a hlasitě s pocitem, pro který nedokáži vysvětlit. Opravdu, té noci u pohovky starého Norsemana se mnohokrát a mnohokrát stalo, že moji duši ovládl spíše pocit než přesvědčení a zdálo se, že nejen věřím, ale skutečně vidím, podivné země, podivné lidi a podivný svět, o kterém vyprávěl, a slyším mocný orchestrální sbor tisíce chtivých hlasů.

Přes dvě hodiny se zdál obdařen téměř nadlidskou silou, mluvil rychle a podle všeho racionálně. Nakonec mi dal do rukou určitá data, nákresy a hrubé mapy. "Toto," řekl na závěr, "nechávám ve tvých rukou. Pokud mohu mít tvůj slib, že je dáš světu, zemřu šťastný, protože si přeji, aby lidé poznali pravdu, protože pak všechna tajemství týkající se zamrzlé Severní země bude vysvětleno. Není šance, že bys trpěl osudem, který jsem utrpěl já. Nedají tě do želez, ani tě neuvězní v blázinci, protože nevyprávíš svůj vlastní příběh, ale můj a já, díky bohům, budu s Odinem a Thorem v mém hrobě, a tak mimo dosah nevěřících, kteří by mě pronásledovali."

Bez pomyšlení na dalekosáhlé důsledky, které slib znamenal, nebo bez předvídání mnoha bezesných nocí, které mi povinnost od té doby přinesla, jsem mu podal ruku a s ní se zavázal věrně splnit jeho přání.

Když slunce vycházelo nad vrcholky San Jacinta, daleko na východě, duch Olafa Jansena, mořeplavce, objevitele a uctívače Odina a Thora, muže, jehož zkušenosti a cesty, nemají ve světě obdoby, odešell a já zůstal sám s mrtvým tělem.

A nyní, poté, co jsem vykonal poslední smuteční obřady tomuto podivnému muži z Lofodenských ostrovů a z ještě vzdálenějšího „Northward Ho!“, odvážnému průzkumníkovi zamrzlých krajů, který ve svých ubývajících letech hledal útočiště klidného dožití, ve slunné Kalifornii, zavazuji se zveřejnit jeho příběh.

Nejprve mi však dovolte jednu nebo dvě úvahy:

Generace následuje generaci a tradice z mlhavé minulosti se předávají z otce na syna, ale z nějakého podivného důvodu zájem o ledově zamčené neznámo s ubývajícími léty nepolevuje, ať už v myslích nevědomých, ani učených.

S každou novou generací neklidný impuls podnítí lidská srdce, aby dobyli zahalenou citadelu Arktidy, kruh ticha, zemi ledovců, chladné pustiny vod a podivně teplé větry. Rostoucí zájem se projevuje o hornaté ledovce a oddávají se podivuhodným spekulacím o zemském těžišti, kolébce přílivu a odlivu, kde vychovávají velryby svá mláďata, kde se zbláznila magnetická jehla, kde noc ozařuje polární záře, a kde se stateční duchové všech generací odvažují podnikat a zkoumat, vzdorující nebezpečím „nejvzdálenějšího severu“.

Jedním z nejschopnějších děl posledních let je „Ráj nalezen, aneb kolébka lidské rasy na severním pólu“ od Williama F. Warrena. Ve svém pečlivě připraveném svazku pan Warren minul pravdu zdánlivě jen o vlásek, pokud je zjevení starého Norsemana pravdivé.

Dr. Orville Livingston Leech, vědec, v nedávném článku říká: "Na možnosti pevniny uvnitř Země jsem poprvé upozornil, když jsem zvedl geodu na březích Velkých jezer. Geoda je kulovitá a zjevně pevný kámen, ale když se rozbije, zjistí se, že je dutý a potažený krystaly. Země je jen velká forma geody a zákon, který vytvořil geodu v její duté formě, nepochybně vytvořil Zemi stejným způsobem."

Při představení tématu tohoto téměř neuvěřitelného příběhu, jak jej vyprávěl Olaf Jansen, a doplněného mě svěřenými rukopisy, mapami a hrubými kresbami, se nachází vhodný úvod v následujícím citátu:

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi a země byla bez tvaru a pustá." A také: "Bůh stvořil člověka k obrazu svému." Proto i ve věcech hmotných musí být člověk podobný Bohu, protože je podobný Otci.

Muž staví dům pro sebe a rodinu. Verandy nebo balkónky jsou druhotné. Budova je hlavně postavena pro pohodlí uvnitř.

Olaf Jansen prostřednictvím mne, skromného nástroje, ohlašuje překvapivě, že podobně Bůh stvořil zemi pro „vnitřní život“ – to znamená že země, moře, řeky, hory, lesy a údolí jsou pro vnitřní vymoženosti, zatímco vnější povrch země je pouze veranda, veranda, kde věci rostou řídce ve srovnání s vnitřkem, asi jako lišejník na horské straně, pevně lpí na holé existenci.

Vezměte skořápku a z každého konce vylomte kousek velký jako konec této tužky. Rozbalte jeho obsah a pak budete mít dokonalé znázornění země Olafa Jansena. Vzdálenost od vnitřního povrchu k vnějšímu povrchu je podle něj asi tři sta mil. Těžiště není ve středu země, ale ve středu skořápky nebo kůry; je-li tedy tloušťka zemské kůry nebo slupky tři sta mil, je těžiště sto padesát mil pod povrchem.

Ve svých palubních denících nám arktičtí průzkumníci vyprávějí o ponoření jehly, když plavidlo pluje v oblastech nejvzdálenějšího známého severu. Ve skutečnosti jsou na zatáčce; na okraji pláště, kde je gravitace geometricky zvýšena, a zatímco elektrický proud zdánlivě uhání do vesmíru směrem k fantomové představě severního pólu, přesto tento stejný elektrický proud znovu klesá a pokračuje ve svém toku na jih podél vnitřního povrchu. zemské kůry.

Kapitán Sabine v dodatku ke své práci podává popis experimentů k určení zrychlení kyvadla v různých zeměpisných šířkách. Zdá se, že to vyplynulo ze společné práce Pearyho a Sabine. Říká: „Náhodný objev, že kyvadlo při přesunu z Paříže do blízkosti rovníku prodloužilo dobu své vibrace, dal první krok k našemu současnému poznání, že polární osa zeměkoule je menší než rovníková; Gravitační síla na povrchu Země se postupně zvyšuje od rovníku směrem k pólům."

Podle Olafa Jansena byl tento náš starý svět na počátku stvořen výhradně pro svět „uvnitř“, kde se nacházejí čtyři velké řeky – Eufrat, Pison, Gihon a Hiddekel. Stejná jména řek, když jsou aplikována na toky na "vnějším" povrchu Země, jsou čistě tradiční ze starověku mimo paměť člověka.

Na vrcholu vysoké hory, poblíž pramene těchto čtyř řek, Olaf Jansen, Norseman, tvrdí, že objevil dávno ztracenou „rajskou zahradu“, skutečný pupek země, a strávil více než dva roky studia a průzkumu v této úžasné „vnitřní“ zemi, překypující úžasným rostlinným životem a oplývající obřími zvířaty. Země, kde se lidé dožívají staletí podle řádu Metuzaléma a dalších biblických postav. Region, kde jednu čtvrtinu „vnitřního“ povrchu tvoří voda a tři čtvrtiny země; kde jsou velké oceány a mnoho řek a jezer, kde jsou města vynikající ve výstavbě a velkoleposti. Kde jsou způsoby dopravy stejně napřed před našimi, jako jsme my s našimi vychloubačnými úspěchy napřed před obyvateli „nejtemnější Afriky“.

Vzdálenost přímo přes prostor od vnitřního povrchu k vnitřnímu povrchu je asi o šest set mil menší než uznávaný průměr Země. V identickém středu tohoto obrovského vakua je sídlo elektřiny – mamutí koule tupého rudého ohně – ne překvapivě zářivá, ale obklopená bílým, mírným, zářícím mrakem, vydávajícím jednotné teplo, a držená na svém místě ve středu tohoto vnitřního prostoru neměnným gravitačním zákonem. Tento elektrický oblak je lidem „uvnitř“ znám jako příbytek „Smoky God“. Věří, že je to trůn „Nejvyššího“.

Olaf Jansen mi připomněl, jak jsme za starých univerzitních časů všichni znali laboratorní demonstrace odstředivého pohybu, které jasně dokazovaly, že pokud by Země byla pevná látka, rychlost její rotace kolem její osy by ji roztrhala na tisíc úlomků.

Starý seveřan také tvrdil, že z nejvzdálenějších míst pevniny na ostrovech Spitzbergen a Země Františka Josefa lze každoročně vidět hejna hus létat stále dále na sever, jak to námořníci a průzkumníci zaznamenávají do svých lodních deníků. Žádný vědec dosud nebyl natolik odvážný, aby se pokusil vysvětlit, byť ke své vlastní spokojenosti, k jakým zemím jsou tyto okřídlené slepice vedeny svým jemným instinktem. Olaf Jansen nám však poskytl nejrozumnější vysvětlení.

Vysvětlena je také přítomnost otevřeného moře v Northlandu. Olaf Jansen tvrdí, že severní otvor, sací otvor nebo otvor, abych tak řekl, má průměr asi čtrnáct set mil. V souvislosti s tím si přečtěte, co píše průzkumník Nansen na stránce 288 své knihy: "Nikdy jsem neměl tak skvělou plachtu. Na sever, stále na sever, s dobrým větrem, tak rychlým, jak jen pára a plachta dokážou." Vezmi nás, otevřené moře, míli za mílí, hlídku za hlídkou, těmito neznámými oblastmi, vždy čistšími a čistšími od ledu, dalo by se skoro říci: 'Jak dlouho to bude trvat?' Když člověk přechází po mostě, oko se vždy otočí k severu. Dívá se do budoucnosti. Ale před námi je vždy stejná tmavá obloha, což znamená otevřené moře." Norwood Review of England ve svém vydání z 10. května 1884 

Některé z řek „uvnitř“, tvrdí Olaf Jansen, jsou větší než naše řeky Mississippi a Amazonka dohromady, pokud jde o objem vody. Jejich velikost je skutečně více způsobena jejich šířkou a hloubkou než jejich délkou. A právě u ústí těchto mocných řek, jak tečou na sever a na jih po vnitřním povrchu země, se nacházejí mamutí ledovce, některé z nich patnáct. a dvacet mil široký a od čtyřiceti do sto mil na délku.

Není divné, že se v Severním ledovém nebo Antarktickém oceánu nikdy nenarazil na ledovec, který by se neskládal ze sladké vody? Moderní vědci tvrdí, že zmrazením se sůl eliminuje, ale Olaf Jansen tvrdí něco jiného.

Starověké hinduistické, japonské a čínské spisy, stejně jako hieroglyfy vyhynulých ras severoamerického kontinentu, ti všichni hovoří o zvyku uctívání slunce. A je možné, v překvapivém světle zjevení Olafa Jansena, že lidé vnitřního světa, lákaní záblesky slunce, které svítilo na vnitřní povrch Země, buď ze severního nebo jižního otvoru, se stali nespokojenými s „kouřovým bohem“, velkým sloupem nebo mateřským oblakem elektřiny. Unaveni jejich trvale mírnou a příjemnou atmosférou, následovali jasnější světlo a nakonec byli vyvedeni za ledový pás, kde se rozptýlili po „vnějším“ povrchu Země přes Asii, Evropu, Severní Ameriku a později Afriku, Austrálii a Jižní Ameriku. ¹

Následující citace je významná: 

"Z toho vyplývá, že člověk pocházející z mateřské oblasti, která je stále neurčená, ale o níž řada úvah naznačuje, že je na severu, se vydal do několika směrů. Jeho migrace neustále směřovaly ze severu na jih." - M. le Marquis G. de Saporta, v Popular Science Montly, říjen 1883, strana 753.

Je pozoruhodné, že jak se blížíme k rovníku, velikost lidské rasy roste. Ale Patagonci z Jižní Ameriky jsou pravděpodobně jediní domorodci ze středu Země, kteří vyšli otvorem obvykle označovaným jako jižní pól, a nazývají se obří rasou.

Olaf Jansen tvrdí, že na počátku byl svět vytvořen Velkým architektem vesmíru, aby člověk mohl přebývat na jeho „vnitřním“ povrchu, který je od té doby obydlím „vyvolených“.

Ti, kteří byli vyhnáni z „rajské zahrady“, si s sebou přinesli svou tradiční historii.

Historie lidí žijících „uvnitř“ obsahuje vyprávění naznačující příběh Noema a archy, které známe. Odplul stejně jako Kolumbus z jistého přístavu do podivné země, o které slyšel daleko na sever, a nesl s sebou všemožnou polní zvěř a vzdušné ptactvo, ale poté už o ní nebylo nikdy slyšet.

Na severních hranicích Aljašky a ještě častěji na sibiřském pobřeží se nalézají kostěné dvory obsahující kly ze slonoviny v množství tak velkém, že naznačují hroby starověku. Z vyprávění Olafa Jansena pocházejí z velkého plodného zvířecího života, který oplývá poli a lesy a na březích četných řek Vnitřního světa. Tyto pozůstatky zvířat byly zachyceny v oceánských proudech nebo byly neseny na ledových krách a nahromadily se jako naplavené dříví na sibiřském pobřeží. To se děje po věky, a proto tyto tajemné kostěné nálezy.

Na toto téma William F. Warren ve své již citované knize na stranách 297 a 298 říká: "Arktické skály vyprávějí o ztracené Atlantidě úžasněji, než Platón. Fosilní slonovinová lůžka na Sibiři vynikají před všemi ostatními na světě."  Pozůstatky mamutů jsou tak hojné, že, jak říká Gratacap, „severní ostrovy Sibiře se zdají být zastavěny a přeplněny kostmi.“ Jiný vědecký spisovatel, který mluví o ostrovech Nové Sibiře severně od ústí řeky Leny, používá tento jazyk: „Každý rok se ze země vykopává velké množství slonoviny. věří se, že některé z ostrovů nejsou ničím jiným než nahromaděním naplaveného dřeva a těl mamutů a jiných předpotopních zvířat zmrzlých dohromady.“ Z toho můžeme usuzovat, že během let, která uplynula od dobytí Sibiře Rusy, byly shromážděny kly z více než dvaceti tisíc mamutů."

Ale teď k příběhu Olafa Jansena. Podávám to podrobně, jak je sám sepsal v rukopise a vetknul do příběhu, právě tak, jak je on umístil. Existují určité citace z nedávných prací o průzkumu Arktidy, které ukazují, jak pečlivý byl starý Nor, ve srovnání vlastních zkušeností a zkušeností jiných cestovatelů na zamrzlý sever. Takto napsal učedník Odina a Thora:

ČÁST DVĚ:

Příběh Olafa Jansena

Jmenuji se Olaf Jansen. Jsem Nor, ačkoli jsem se narodil v malém námořním ruském městečku Uleaborg na východním pobřeží Botnického zálivu, severního ramene Baltského moře.

Moji rodiče byli na rybářské plavbě v Botnickém zálivu a v době mého narození, tedy dvacátého sedmého října 1811, byli v tomto ruském městě Uleaborg.

Můj otec, Jens Jansen, se narodil v Rodwigu na skandinávském pobřeží poblíž Lofodenských ostrovů, ale po svatbě se usadil ve Stockholmu, protože v tomto městě bydleli matčini lidé. Když mi bylo sedm let, začal jsem se svým otcem jezdit na jeho rybářské výpravy podél skandinávského pobřeží.

V raném věku jsem projevoval nadání pro knihy a v devíti letech jsem byl umístěn do soukromé školy ve Stockholmu, kde jsem zůstal až do svých čtrnácti let. Poté jsem s otcem podnikal pravidelné výlety na všechny jeho rybářské výpravy.

Můj otec byl muž vysoký 190 cm a vážil přes 95 kg, typický Nor nejdrsnějšího druhu a byl schopen větší vytrvalosti než kterýkoli jiný muž, kterého jsem kdy poznal. Měl něžnou jemnost ženy, ale jeho odhodlání a síla vůle byly nepopsatelné. Jeho vůle nepřiznala žádnou porážku.

Bylo mi devatenáct, když jsme začali s tím, co se ukázalo jako naše poslední rybářská cesta, která vyústila v podivný příběh, který bude dán světu, ale až když dokončím svou pozemskou pouť.

Netroufám si zveřejnit fakta, jak je znám, dokud žiju, ze strachu z dalšího ponížení, vězení a utrpení. Nejprve mě kapitán velrybářské lodi, která mě zachránila, dal do želez, jen proto, že jsem řekl pravdu o úžasných objevech mého otce a mě. Ale to zdaleka nebyl konec mého mučení.

Po čtyřech letech a osmi měsících nepřítomnosti jsem se dostal do Stockholmu, jen abych zjistil, že moje matka zemřela předchozího roku a majetek, který zanechali moji rodiče, byl v držení matčiny rodiny, ale byl okamžitě převeden na mě.

Všechno mohlo být v pořádku, kdybych vymazal z paměti příběh našeho dobrodružství a strašlivé smrti mého otce.

Nakonec jsem jednoho dne podrobně vyprávěl příběh svému strýci Gustafu Osterlindovi, muži se značným majetkem, a naléhal jsem na něj, aby pro mě připravil výpravu na další cestu do cizí země.

Nejdřív jsem si myslel, že můj projekt upřednostňuje. Zdálo se, že ho to zaujalo, a vyzval mě, abych šel před jisté úředníky a vysvětlil jim, jako jemu, příběh našich cest a objevů. Představte si mé zklamání a hrůzu, když na konci mého vyprávění strýc podepsal určité papíry a já jsem bez varování zjistil, že jsem zatčen a poslán do bezútěšného a děsivého vězení v blázinci, kde jsem zůstal dvacet osm let - dlouhých, sílu beroucích a strašných let utrpení!

Nikdy jsem nepřestal prosazovat svůj zdravý rozum a protestovat proti nespravedlnosti mého uvěznění. Nakonec jsem byl sedmnáctého října 1862 propuštěn. Můj strýc byl mrtvý a přátelé mého mládí už byli pro mne cizí. Ve skutečnosti jsem byl muž, starší padesáti let, jehož jediným známým záznamem je záznam šílence, který nemá žádné přátele.

Nevěděl jsem, čím bych se měl živit, ale instinktivně jsem se obrátil k přístavu, kde kotvily rybářské lodě ve velkém počtu, a do týdne jsem odjel s rybářem jménem Yan Hansen, který začínal den dlouhou rybářskou plavbou na ostrovy Lofoden.

Zde se moje předchozí léta školení ukázala jako největší výhoda, zejména v tom, že jsem se mohl stát užitečným. To byl jen začátek dalších cest a díky skromné ​​ekonomice jsem za pár let mohl vlastnit svou vlastní rybářskou brigádu.

Dvacet sedm let poté jsem brázdil moře jako rybář, pět let jsem pracoval pro jiné a posledních dvacet dva pro sebe.

Během všech těch let jsem byl velmi pilným studentem knih a také tvrdě pracujícím na svém byznysu, ale dal jsem si velký pozor, abych se nikomu nezmínil o příběhu o objevech mého otce a mě. Dokonce i v tento pozdní den bych se bál, že někdo uvidí nebo bude znát věci, které píšu, a záznamy a mapy, které si schovávám. Až skončí mé dny na zemi, zanechám mapy a záznamy, které vás osvítí a doufám, že prospějí lidstvu.

Vzpomínka na mé dlouhé uvěznění u maniaků a na všechna ta strašná muka a utrpení jsou příliš živé na to, abych se tam někdy vrátil..

V roce 1889 jsem prodal své rybářské lodě a zjistil jsem, že jsem nashromáždil jmění, které mi stačilo na zbytek života. Pak jsem přijel do Ameriky.

Po tucet let byl můj domov v Illinois poblíž Batavie, kde jsem shromáždil většinu knih ve své současné knihovně, i když jsem si ze Stockholmu přivezl mnoho vybraných svazků. 4. března 1901 jsem přiletěl do Los Angeles . Datum si dobře pamatuji, protože to byl druhý den inaugurace prezidenta Mc Kinleyho. Koupil jsem si tento skromný domov a rozhodl jsem se, že zde v soukromí svého vlastního příbytku, chráněný vlastní révou a fíkovníkem a svými knihami, budu dělat mapy a nákresy nových zemí, které jsme objevili. Také napíšu podrobně příběh od doby, kdy jsme s otcem opustili Stockholm, až po tragickou událost, která nás rozdělila v Antarktickém oceánu.

Dobře si pamatuji, že jsme třetího dubna roku 1829 opustili Stockholm v naší rybářské šalupě a odpluli na jih, přičemž jsme nechali ostrov Gothland nalevo a ostrov Oeland napravo. O několik dní později se nám podařilo dosáhnout Sandhommar Point , který odděluje Dánsko od skandinávského pobřeží. V pravý čas jsme se ubytovali ve městě Christiansand, kde jsme dva dny odpočívali, a pak jsme se vydali kolem skandinávského pobřeží na západ, směrem na Lofodenské ostrovy.

Můj otec byl v dobré náladě, protože měl skvělé a potěšující výnosy z našeho posledního úlovku a dobré obchodní strategie ve Stockholmu, místo aby prodával v jednom z námořních měst podél skandinávského pobřeží. Obzvláště ho potěšil prodej některých klů ze slonoviny, které našel na západním pobřeží Země Františka Josefa během jedné ze svých plaveb po severu v předchozím roce, a vyjádřil naději, že tentokrát bychom mohli mít opět to štěstí, abychom naložili naši malou rybářskou šalup slonovinou, místo tresek, sleďů, makrel a lososů.

Zastavili jsme v Hammerfest, zeměpisná šířka sedmdesát jedna stupňů a čtyřicet minut, na pár dní odpočinku. Zde jsme zůstali jeden týden, leželi jsme v dodatečných zásobách proviantu a několika sudech pitné vody a pak jsme odpluli směrem na Spitzbergen.

Prvních pár dní jsme měli otevřené moře a příznivý vítr, a pak jsme narazili na hodně ledu a ledových hor. Plavidlo větší, než naše malá rybářská šalupa by se snad nemohlo proplést labyrintem ledovců, nebo proklouznout sotva otevřenými kanály. Tyto nestvůrné ledovce představovaly nekonečnou řadu křišťálových paláců, mohutných katedrál a fantastických horských pásem, ponurých a hlídacích, nehybných jako nějaký vysoký útes z pevné skály, stojících tiše jako sfinga, vzdorující neklidným vlnám rozbouřeného moře.

Po mnoha nebezpečných proplutích mezi nimi, jsme 23. června dorazili na Špicberky a na krátkou dobu zakotvili v zátoce Wijade, kde se nám úlovky docela dařily. Potom jsme zvedli kotvy a propluli Hinlopenskou úžinou a dopluli podél Severovýchodní země. ²

² Bude si pamatovat, že Andree zahájil svou osudnou plavbu balonem ze severozápadního pobřeží Spitzbergen.

Z jihozápadu se zvedl silný vítr a otec řekl, že bychom toho měli využít a zkusit se dostat do Země Františka Josefa, kde předloni náhodou našel kly ze slonoviny, které mu přinesly dobrý zisk ve Stockholmu.

Nikdy, předtím ani potom, jsem neviděl tolik mořského ptactva. Bylo jich tak mnoho, že skryly skály na pobřeží a zatemnily oblohu.

Několik dní jsme se plavili podél skalnatého pobřeží Země Františka Josefa. Konečně se zvedl příznivý vítr, který nám umožnil dostat se na západní pobřeží, a po čtyřiadvaceti hodinách plavby jsme dorazili ke krásné zátoce.

Sotva se dalo uvěřit, že to byl Northland. Místo bylo zelené s rostoucí vegetací, a přestože oblast nezabírala více než jeden nebo dva akry, vzduch byl teplý a klidný. Zdálo se, že je to v okamžiku, kdy je vliv Golfského proudu nejsilněji pociťován. ³

³ Sir John Barrow, Bart., FRS, ve své práci nazvané „Voyages of Discovery and Research Within the Arctic Regions“ říká na straně 57: „Pan Beechey se zmiňuje o tom, co bylo často nalezeno a pozorováno – mírnost teplota na západním pobřeží Špicberk, kde je malý nebo žádný pocit chladu, ačkoli teploměr může být jen několik stupňů nad bodem mrazu. Brilantní a živý efekt jasného dne, kdy slunce svítí s čistou oblohou, jejíž azurový odstín je tak intenzivní, že nenachází obdoby ani na chlubící se italské obloze."

Na východním pobřeží byly četné ledovce, ale tady jsme byli na otevřené vodě. Daleko na západ od nás však byly ledovce a ještě dále na západ se led jevil jako pohoří nízkých kopců. Před námi a přímo na severu se rozkládalo otevřené moře. ⁴

⁴ Kapitán Kane, na straně 299, cituje z Morton's Journal, 26. prosince, říká: "Pokud jsem viděl, otevřené průchody byly patnáct mil nebo více široké, někdy je odděloval led. Ale všechno je malé. led, a myslím, že buď vyjede do otevřeného prostoru na sever, nebo se rozpouští a klesá, protože jsem před sebou na severu žádné neviděl."

Můj otec horlivě věřil v Odina a Thora a často mi říkal, že jsou to bohové, kteří přišli z daleka za „Severním větrem“.

Můj otec vysvětloval, že existuje tradice, že ještě dále na sever je země krásnější než kterákoli jiná, kterou kdy smrtelník poznal, a že ji obývají „Vyvolení“. ⁵

⁵ V „Deutsche Mythologie“, strana 778, z pera Jakoba Grimma najdeme následující: „Potom Borovi synové postavili uprostřed vesmíru město zvané Asgard, kde přebývají bohové a jejich příbuzní, a odtud konali tolik podivuhodných věcí jak na zemi, tak na nebi, nad ní. V tom městě je místo zvané Hlidskjalf, a když tam Ódin sedí na svém vznešeném trůnu, vidí celý svět a rozeznává všechny činy lidí."

Moje mladická představivost byla zapálena horlivostí a náboženským zápalem mého dobrého otce a tak jsem zvolal: "Proč neodplout do této krásné země? Nebe je krásné, vítr příznivý a moře otevřené."

Ještě teď vidím v jeho tváři výraz příjemného překvapení, když se ke mně otočil a zeptal se: "Můj synu, jsi ochoten jít se mnou a prozkoumat to? Jít daleko za hranice, kam se kdy člověk odvážil?" odpověděl jsem kladně. "Výborně," odpověděl. "Kéž nás bůh Odin chrání!" a rychle upravil plachty, pohlédl na náš kompas, otočil příď k otevřenému kanálu na sever a naše plavba začala. ⁶

⁶ Hall na straně 288 píše: "Dne 23. ledna se dva Esquimauxové, doprovázení dvěma námořníky, vydali na mys Lupton. Hlásili, že moře otevřené vody sahá, kam až oko dosáhlo."

Slunce bylo nízko nad obzorem, protože bylo ještě začátek léta. Měli jsme před sebou téměř čtyři měsíce dnů, než mohla znovu nastat mrazivá noc.

Naše malá rybářská šalupa vyrazila vpřed, jako bychom stejně jako my toužili po dobrodružství. Během třiceti šesti hodin jsme byli z dohledu nejvyššího bodu na pobřeží Země Františka Josefa. Zdálo se, že jsme v silném proudu běžícím od severu k severovýchodu. Daleko napravo a nalevo od nás byly ledovce, ale naše malá šalupa se snášela do štěrbin mezi nimi a procházela kanály ven na otevřené moře – kanály tak úzké v místech, že kdyby naše plavidlo bylo jiné než malé, nikdy bychom to nedokázali projet.

Třetí den jsme dorazili na ostrov. Jeho břehy omývalo otevřené moře. Můj otec se rozhodl přistát a na jeden den ho prozkoumat. Tato nová země byla bez dřeva, ale na severním břehu jsme našli velké hromady naplaveného dřeva. Některé kmeny stromů byly 12 metrů dlouhé a víc než půl metru v průměru. ⁷

⁷ Greely nám říká ve sv. 1, strana 100, že: "Vojíni Connell a Frederick našli velký jehličnatý strom na pláži, těsně nad hranicí extrémního vysokého stavu vody. Měl téměř 80 cm v obvodu a byl asi 9 metrů dlouhý a zřejmě připlaval ve vodním proudu, během několika let. Část z toho byla nařezána na palivové dříví a poprvé v tom údolí poskytl člověku útěchu jasný, veselý táborový oheň."

Po jednodenním prozkoumávání pobřeží tohoto ostrova jsme zvedli kotvy a otočili příď na sever na otevřené moře. ⁸

⁸ Dr. Kane na stránce 379 svých prací říká: „Nedokážu si představit, co se stane s ledem. Silný proud se neustále valí na sever, ale z výšek přes 150 metrů, jsem viděl jen úzké pruhy ledu. Ledy s velkými plochami a volná voda vody mezi nimi o šířce patnáct až 25 km. Musí se tedy buď dostat do otevřeného prostoru na severu, nebo se rozpustit.“

Pamatuji si, že ani můj otec, ani já jsme téměř třicet hodin nejedli. Možná to bylo kvůli napětí a vzrušení z naší podivné plavby dále na sever, dál než kde doplul kdokoliv předtím, řekl můj otec.  Aktivní mentalita otupila požadavky fyzických potřeb.

Místo toho, aby zima byla intenzivní, jak jsme předpokládali, bylo opravdu tepleji a příjemněji než na Hammerfestu na severním pobřeží Norska, asi před šesti týdny. ⁹

⁹ Druhá cesta kapitána Pearyho souvisí s další okolností, která může sloužit k potvrzení domněnky, kterou někteří dlouho zastávali, že na pólu nebo v jeho blízkosti existuje otevřené moře bez ledu. "Druhého listopadu," říká Peary, "vítr ze severu na západ zesílil na vichřici, snížil teploměr před půlnocí na 5 stupňů, zatímco vzestup větru na Melville Island, byl obecně doprovázen současným vzestupem teploměru při nízkých teplotách. Nemůže to být způsobeno větrem vanoucím nad otevřeným mořem ve čtvrti, odkud vítr vane? A má tendenci potvrzovat názor, že na pólu nebo v jeho blízkosti existuje otevřené moře ?"

Oba jsme upřímně přiznali, že máme velký hlad, a tak jsem hned připravil vydatné jídlo z naší dobře připravené spíže. Když jsme radostně pojedli svačinku, řekl jsem otci, že půjdu spát, protože jsem začínal být docela ospalý. "Výborně," odpověděl, "budu držet hlídku."

Nemám způsob, jak určit, jak dlouho jsem spal. Vím jen, že mě rychle probudil strašlivý rozruch šalupy. Ke svému překvapení jsem zjistil, že můj otec tvrdě spí. Naléhavě jsem na něj zakřičel a on rychle vyskočil na nohy. Opravdu, kdyby se okamžitě nechytil zábradlí, byl by jistě vržen do kypících vln.

Zuřila divoká sněhová bouře. Vítr foukal přímo zezadu, hnal naši šalupu ohromnou rychlostí a každou chvíli hrozilo, že nás převrhne. Nebylo času nazbyt, plachty musely být okamžitě spuštěny. Naše loď se svíjela v křečích. Pár ledovců, o kterých jsme věděli, že jsou po obou stranách nás minuly a naštěstí byl kanál otevřený přímo na sever. Ale zůstane to tak stále? Před námi byl, lemující horizont zleva doprava, byla mlha nebo nějaká pára, černá jako egyptská noc na okraji vody a bílá jako parní mrak směrem k vrcholu, který se nakonec ztratil z dohledu, když se prolne s velkou bílou vločkou padajícího sněhu. Ať už to zakrývalo zrádný ledovec nebo nějakou jinou skrytou překážku, proti které by se naše malá šalupa vrhla a poslala nás do vodního hrobu, nebo to byl jen fenomén arktické mlhy,¹⁰

¹⁰ Na stránce 284 svých děl Hall píše: "Z vrcholu Providence Berg byla na severu vidět temná mlha, která ukazovala na vodu. V 10 hodin dopoledne tři muži (Kruger, Nindemann a Hobby) odešli na mys Lupton. zjistit, pokud je to možné, rozsah volné vody. Po návratu hlásili několik otevřených prostranství a mnoho mladého ledu – ne staršího než jeden den, tak tenkého, že se dal snadno rozbít házením kousků ledu.“

Jakým zázrakem jsme unikli tomu, že jsme byli uvrženi do naprosté zkázy, nevím. Pamatuji si, že naše malé plavidlo skřípalo a sténalo, jako by se mu lámaly klouby. Houpalo se a vrávoralo sem a tam, jako by ho svíral nějaký divoký proud běsnícího víru.

Naštěstí byl náš kompas připevněný dlouhými šrouby k příčnému nosníku. Většina našich zásob však byla povalena a smetena z paluby , a kdybychom hned na začátku neučinili preventivní opatření a pevně se nepřivázali ke stěžňům šalupy, byli bychom smeteni již dávno do moře.

Nad ohlušující vřavou zuřících vln jsem slyšel hlas svého otce. "Buď odvážný, můj synu," křičel, "Odin je bůh vod, společník statečných a je s námi. Neboj se."

Zdálo se mi, že neexistuje žádná možnost, jak uniknout strašlivé smrti. Malá šalupa nabírala vodu, sníh padal tak rychle, že oslepoval, a vlny se převalovaly přes naši palubu v bezohledné bíle nastříkané zuřivosti. Nedalo se říct, kdy bychom měli být vrženi proti nějakému plovoucímu ledovci. Ohromné ​​vlnobití nás vyneslo až na samé vrcholky horských vln a pak nás srazilo do hlubin mořského koryta, jako by naše rybářská šalupa byla křehkou skořápkou. Vpředu i vzadu nás obejmuly gigantické vlny s bílými čepicemi, jako skutečné zdi.

Toto hrozné, nervy drásající utrpení s nepopsatelnými bezejmennými hrůzami napětí a agónií strachu pokračovalo déle než tři hodiny a celou dobu jsme byli hnáni vpřed obrovskou rychlostí. Pak náhle, jako by ho to zběsilé úsilí unavovalo, vítr začal slábnout, jeho zuřivost  postupně utichla.

Konečně jsme byli v naprostém klidu. Velká mlha také zmizela a před námi ležel nezaledněný kanál široký asi 10 až 15 km, s několika ledovci daleko po naší pravici a malým souostrovím nalevo.

Pozorně jsem sledoval svého otce, odhodlaný mlčet, dokud nepromluví. Vzápětí si odvázal lano od pasu a beze slova začal pracovat s pumpami, které naštěstí nebyly poškozeny, čímž vyčerpal všechnu vodu, kterou jsme nabrali, během šílené bouře.

Natáhl plachty šalupy tak klidně, jako by vrhal rybářskou síť, a pak poznamenal, že jsme připraveni na příznivý vítr, až přijde. Jeho odvaha a vytrvalost byly skutečně pozoruhodné.

Při obhlídce jsme zjistili, že nám zbývá méně než jedna třetina zásob, zatímco k našemu naprostému zděšení jsme zjistili, že naše sudy s vodou byly smeteny přes palubu během prudkých pohybů naší lodi.

Dva naše sudy s vodou byly v hlavním nákladním prostoru, oba byly prázdné. Měli jsme slušnou zásobu jídla, ale žádnou čerstvou vodu. Okamžitě jsem si uvědomil, jak hrozná je naše pozice. V tu chvíli mě popadla stravující žízeň. "To je opravdu špatné," poznamenal můj otec. "Nicméně nechme si usušit naše odrané oblečení, protože jsme promoknutí až na kůži. Důvěřuj bohu Ódinovi, můj synu. Nevzdávej se naděje."

Slunce šikmo klesalo, jako bychom byli v jižní zeměpisné šířce, místo v daleké severní zemi. Houpalo se kolem, jeho oběžná dráha byla stále viditelná a každým dnem stoupalo výš a výš, často zahalené mlhou, a přesto vždy nahlíželo skrz krajku mraků. Jako nějaké zoufalé oko osudu, střežilo tajemnou Severní zemi a žárlivě sledovalo lidské žerty. Daleko napravo od nás byly nádherné paprsky pokrývající hrany ledovců. Jejich odrazy vydávaly záblesky granátu, diamantu, safíru. Panorama nesčetných barev a tvarů, zatímco dole bylo vidět zeleně zbarvené moře a nahoře fialová obloha.

ČÁST TŘETÍ:

Za severním větrem

Snažil jsem se zapomenout na svou žízeň tím, že jsem se zaměstnával. Přinesl jsem nějaké jídlo a prázdnou nádobu z nákladního prostoru. Natáhl jsem se přes boční zábradlí a naplnil nádobu vodou, abych si umyl ruce a obličej. K mému úžasu, když se voda dostala do kontaktu s mými rty, necítil jsem žádnou sůl. Zjištění mě zaskočilo. "Otče!" Docela jsem zalapal po dechu, "voda, ta voda, je čerstvá!" "Co, Olafe?" zvolal můj otec a spěšně se rozhlédl. "Určitě se mýlíš. Neexistuje zde žádná země. Zbláznil ses?." "Ale ochutnej!" Brečel jsem.

A tak jsme zjistili, že voda je skutečně čerstvá, naprosto, bez sebemenší slané chuti nebo dokonce podezření na slanou příchuť.

Okamžitě jsme naplnili naše dva zbývající sudy s vodou a můj otec prohlásil, že to byla nebeské milosrdenství od bohů Odina a Thora.

Radostí jsme byli téměř bez sebe, ale hlad nás donutil ukončit vynucený půst. Teď, když jsme našli sladkou vodu na otevřeném moři, což bychom vůbec nemohli očekávat v této podivné zeměpisné šířce, kde žádná loď nikdy předtím neplula a kde nebylo nikdy slyšet šplouchání vesla? ¹¹

¹¹ Ve sv. I, strana 196, Nansen píše: "Je to zvláštní jev - tato mrtvá voda. V současnosti jsme měli lepší příležitost ji studovat, než jsme si přáli. Vyskytuje se tam, kde povrchová vrstva sladké vody spočívá na slané vodě moře, a tato sladká voda je nesena spolu s lodí klouzající po těžším moři pod ní jako na pevném základu Rozdíl mezi dvěma vrstvami byl v tomto případě tak velký, že zatímco jsme měli pitnou vodu na povrchu, voda ze spodního kohoutu strojovny byla příliš slaná na to, aby se dala použít do kotle."

Sotva jsme utišili svůj hlad, když v tom vánek začal plnit do té doby nečinné plachty. A když jsme pohlédli na kompas, zjistili jsme, že severní bod tvrdě tlačí na sklo.

V reakci na mé překvapení můj otec řekl: "Už jsem o tom slyšel; tomu se říká namáčení jehly."

Uvolnili jsme kompas a otočili ho do pravého úhlu s hladinou moře, než se jeho hrot uvolnil ze skla a uvolnil se. Neklidně se posouval a vypadal nejistě jako opilý muž, ale nakonec ukázal směr.

Předtím jsme si mysleli, že nás vítr unáší na sever k severozápadu, ale když jsme měli jehlu volnou, zjistili jsme, pokud se na to dalo spolehnout, že plujeme mírně na sever k severovýchodu. Náš kurz však stále směřoval k severu. ¹²

¹² Ve svazku II, str. 18 a 19, Nansen píše o sklonu jehly. Když mluvil o Johnsonovi, jeho pobočník: „Jednoho dne – bylo 24. listopadu – přišel na večeři krátce po šesté hodině, docela vyděšený a řekl: „Právě došlo k ojedinělému naklonění jehly na dvacet čtyři stupně. A co je pozoruhodné, její severní konec směřoval k východu."

V Pearyho první plavbě – strana 67 – opět nacházíme následující: „Bylo pozorováno, že od chvíle, kdy vstoupili do Lancaster Sound, byl pohyb střelky kompasu velmi pomalý a jak tento, tak i jeho odchylka se s postupem zvětšovaly. na západ a pokračovali v cestě touto zátokou. Když dosáhli zeměpisné šířky 73 stupňů, byli poprvé svědky zvláštního jevu, kdy direktivní síla jehly zeslábla tak, že ji zcela překonala přitažlivost lodi. , takže by se nyní dalo říci, že jehla ukazuje na severní pól lodi."

Moře bylo poklidně hladké, téměř bez vln a vítr svižný a vzrušující. Sluneční paprsky, které na nás dopadaly šikmo, poskytly poklidné teplo. A tak čas ubíhal den za dnem a ze záznamu v lodním deníku jsme zjistili, že jsme se plavili jedenáct dní od bouře na otevřeném moři.

Podle nejpřísnější ekonomiky naše jídlo vydrželo docela dobře, ale začalo docházet. Mezitím se vyčerpal jeden z našich sudů vody a otec řekl: "Naplníme to znovu." Ale k našemu zděšení jsme zjistili, že voda je nyní stejně slaná jako v oblasti Lofodenských ostrovů u pobřeží Norska. To si vyžádalo, abychom byli extrémně opatrní na zbývající sud.

Zjistil jsem, že se mi chce většinu času spát. Zda to byl účinek vzrušujícího zážitku z plavby v neznámých vodách, nebo relaxace po strašlivém vzrušení z našeho dobrodružství v bouři na moři, nebo kvůli nedostatku jídla, to jsem nedokázal říct.

Často jsem si lehl na kajutu naší malé šalupy a díval se vysoko do modré nebeské kupole. A přestože slunce svítilo daleko na východě, vždy jsem nad sebou viděl jedinou hvězdu. Několik dní, když jsem tuto hvězdu hledal, byla vždy přímo nad námi.

Bylo to nyní, podle našeho počítání, asi prvního srpna. Slunce bylo vysoko na obloze a bylo tak jasné, že jsem už neviděl jedinou osamělou hvězdu, která přitahovala mou pozornost před několika dny.

Jednoho dne mě můj otec vyděsil tím, že mě upozornil na nový pohled daleko před námi, téměř na obzoru. "To je falešné slunce," zvolal můj otec. "Četl jsem o nich; říká se tomu odraz nebo přelud. Brzy pomine."

Ale toto matně rudé, falešné slunce, jak jsme předpokládali, pominulo až za několik hodin. A přestože jsme si nebyli vědomi toho, že by vyzařovalo jakékoliv paprsky světla, stále jsme nemohli lokalizovat osvětlení tohoto takzvaného falešného slunce po dobu nejméně dvanácti hodin z každých čtyřiadvaceti.

Mraky a mlha občas téměř, ale nikdy úplně, skryly jeho polohu. Postupně se zdálo, že stoupá výš v horizontu nejisté purpurové oblohy, jak jsme postupovali. Sotva by se dalo říci, že se podobá slunci, leda svým kruhovým tvarem, a když nebylo zakryté mraky nebo oceánskou mlhou, mělo mlhavě červený, bronzový vzhled, který se změnil na bílou jako světelný mrak. Jako by odráželo nějaké větší světlo za ním.

Nakonec jsme se v diskusi o tomto kouřově zbarveném slunci shodli, že ať už byla příčina tohoto jevu jakákoli, nebyl to odraz našeho slunce, ale planeta nějakého druhu -- realita. ¹³

¹³zářící červený pruh ohně na obzoru; později tam byly dva pruhy, jeden nad druhým, s tmavým prostorem mezi; a z hlavního vrcholu jsem viděl čtyři nebo dokonce pět takových vodorovných čar přímo přes sebe, všechny stejně dlouhé, jako by si člověk dokázal představit pouze čtvercové, matně rudé slunce s vodorovnými tmavými pruhy."

Jednoho dne brzy poté jsem se cítil nesmírně ospalý a upadl jsem do zdravého spánku. Ale zdálo se, že mě téměř okamžitě probudilo, jak mi otec energicky zatřásl ramenem a řekl: "Olafe, probuď se, na dohled je země!"

Vyskočil jsem na nohy a jaká to radost nevýslovná! Tam, daleko v dálce, a přesto přímo v naší cestě, byly země směle trčící z moře. Pobřežní linie se táhla daleko napravo od nás, kam až oko dohlédlo, a po celé písečné pláži byly vlny, které se lámaly do pěny, vzdalovaly se, pak zase šly kupředu a neustále zpívaly monotónními hromovými tóny píseň hloubek. Břehy byly pokryty stromy a vegetací. Nemohu vyjádřit svůj pocit radosti, nad tímto objevem. Můj otec stál nehybně, s rukou na kormidle, díval se přímo před sebe a vyléval si své srdce, ve vděčné modlitbě a díkůvzdání bohům Odinovi a Thorovi.

Mezitím jsme nahodili síť, kterou jsme našli v úložišti, a chytili jsme několik ryb, které podstatně přispěly k naší tenčící se zásobě zásob.

Kompas, který jsme ze strachu před další bouří připevnili zpět na své místo, stále ukazoval přímo na sever a pohyboval se na svém čepu, stejně jako ve Stockholmu. Zmatení jehly ustalo. Co to může znamenat? Přece nás naše mnohadenní plavba jistě zanesla daleko za severní pól. A přesto jehla dál ukazovala na sever. Byli jsme velmi zmateni, protože náš směr byl nyní jistě na jih. ¹⁴

¹⁴ První Pearyho cesta, strany 69 a 70, říká: „Při dosažení ostrova Sira Byama Martina, nejbližšího k Melville Islandu, byla zeměpisná šířka místa pozorování 75 stupňů-09'-23'' a zeměpisná délka 103 stupňů- 44'-37''; pokles magnetické střelky 88 stupňů-25'-58'' západně v délce 91 stupňů-48', kde byla provedena poslední pozorování na břehu, na 165 stupňů-50 '-09'', na východ, na jejich současné stanici," říká Peary, "při plavbě nad prostorem mezi těmito dvěma poledníky jsme překročili bezprostředně severně od magnetického pólu a nepochybně jsme přeletěli jeden z nich. skvrny na zeměkouli, kde by byla nalezena jehla, se mění o 180 stupňů, nebo jinými slovy,kde by severní pól ukazoval na jih."

Plavili jsme se tři dny podél pobřeží a pak jsme dorazili k ústí fjordu nebo řeky nesmírné velikosti. Vypadalo to spíš jako velká zátoka a do té jsme obrátili naše rybářské plavidlo, směr byl mírně severovýchodně od jihu. S pomocí bouřlivého větru, který nám přišel na pomoc asi dvanáct hodin z každých čtyřiadvaceti hodin, jsme pokračovali v cestě do vnitrozemí, do toho, co se později ukázalo jako mocná řeka, o které jsme se dozvěděli, že ji nazývali obyvatelé Hiddekel. .

Pokračovali jsme v cestě dalších deset dní a zjistili, že jsme naštěstí dosáhli dostatečné vzdálenosti ve vnitrozemí, kde oceánské přílivy již neovlivňovaly vodu, která se stala pitnou.

Objev nepřišel příliš brzy, přestože náš zbývající sud s vodou byl téměř vyčerpán. Neztráceli jsme čas při doplňování sudů a pokračovali v plavbě dál po řece, když byl příznivý vítr.

Podél břehů byly vidět velké lesy, které se rozprostíraly na pobřeží. Stromy byly obrovské velikosti. Přistáli jsme poté, co jsme zakotvili poblíž písečné pláže, brodili jsme se na břeh a byli odměněni tím, že jsme našli množství ořechů, které byly velmi chutné a utišili náš hlad. Byly vítanou změnu oproti jednotvárnosti našich zásob.

Bylo to asi prvního září, přes pět měsíců, jak jsme počítali, od našeho vyplutí ze Stockholmu. Najednou jsme byli téměř šíleně vyděšeni, když jsme v dálce slyšeli zpěv lidí. Velmi brzy poté jsme objevili obrovskou loď, která klouzala po řece přímo k nám. Ti na palubě zpívali v jednom mocném sboru, který se rozléhal od břehu ke břehu a zněl jako tisíc hlasů a naplňoval celý vesmír chvějící se melodií. Doprovod zněl jako strunné nástroje, podobné našim harfám.

Byla to větší loď, než jsme kdy viděli, a byla jinak konstruována. ¹⁵

¹⁵ Asijská mytologie, -- strana 240, „Nalezen ráj“ – z překladu Sayce, v knize nazvané „Záznamy minulosti“, nám bylo řečeno o „obydlí“, které „bohové stvořili“ pro první lidské bytosti. , -- obydlí, ve kterém se "stávají velkými" a "množí se", a jehož umístění je popsáno slovy přesně odpovídajícími slovům íránské, indické, čínské, eddaické a aztécké literatury; totiž „ve středu země“. -- Warrene.

V tuto konkrétní dobu byla naše šalupa zklidněná a nedaleko od břehu. Břeh řeky, pokrytý mamutími stromy, se nádherným způsobem zvedal o několik desítek metrů. Zdálo se, že jsme na okraji nějakého pralesa, který se bezpochyby táhl daleko do vnitrozemí.

Obrovské plavidlo se zastavilo a téměř okamžitě byl spuštěn člun a šest mužů obrovského vzrůstu veslovalo k naší malé rybářské šalupě. Mluvili na nás zvláštním jazykem. Z jejich chování jsme však poznali, že nejsou nepřátelští. Hodně spolu mluvili a jeden z nich se nemírně smál, jako by naším nalezením, došlo k podivnému objevu. Jeden z nich zahlédl náš kompas a zdálo se, že je to zajímá víc než kterákoli jiná část naší šalupy.

Nakonec vůdce pokynul, jako by se nás chtěl zeptat, zda jsme ochotni opustit naše plavidlo a jít na palubu jejich lodi. "Co říkáš, můj synu?" zeptal se můj otec. "Nemohou udělat víc, než nás zabít."

"Zdá se, že jsou laskavě nakloněni," odpověděl jsem, "ačkoli to jsou hrozní obři! Jen se podívej na jejich obrovskou velikost."

"Můžeme stejně dobře jít dobrovolně, nebo nás zajmou násilím," řekl můj otec s úsměvem, "neboť oni nás určitě dokážou zajmout." Potom dal znamením najevo, že jsme připraveni je doprovázet.

Během několika minut jsme byli na palubě lodi a o půl hodiny později bylo naše malé rybářské plavidlo vyzdviženo z vody zvláštním druhem háku a náčiním a umístěno na palubu jako kuriozita.

Na palubě této, pro nás, mamutí lodi, o níž jsme zjistili, že se jmenuje „The Naz“, bylo několik stovek lidí, což znamená, jak jsme se později dozvěděli, „Zážitek“, nebo abychom to správně vysvětlili, loď „Zážitkové vyjížďky“.

Ikdyž jsme byli s otcem zvědavě pozorováni obyvateli lodi, tak tato podivná rasa obrů, nám nabídla stejné množství úžasu.

Na palubě nebyl jediný muž, který by neměřil celých 4 metry na výšku. Všichni nosili plnovousy, nijak zvlášť dlouhé, ale zdánlivě nakrátko ostříhané. Měli mírné a krásné tváře, mimořádně krásné, s rudou pletí. Vlasy a vousy některých byly černé, jiné pískové a další žluté. Kapitán, jak jsme označili za hodnostáře velitele velké lodi, byl o hlavu vyšší než kterýkoli z jeho společníků. Ženy měly průměrně tři až tři a půl metru na výšku. Jejich rysy byly obzvláště pravidelné a vytříbené, zatímco jejich pleť měla nejjemnější odstín umocněný zdravým leskem. ¹⁶

¹⁶ "Podle všech dosažitelných údajů bylo to místo v době, kdy se člověk objevil na jevišti, na nyní ztraceném 'miocénním kontinentu', který tehdy obklopoval arktický pól. Že v tom pravém, původním Edenu byli někteří z raných generací lidí. Dosažení takové postavy a dlouhověkosti, jaké nemá obdoby v žádné zemi známé popotopní historii, není v žádném případě vědecky neuvěřitelné." - Wm. F. Warren, "Nalezen ráj," s. 284.

Zdálo se, že muži i ženy mají zvláštní ladnost, které považujeme za známku dobrého chování.  I navzdory jejich obrovské postavě na nich nebylo nic, co by naznačovalo nějakou trapnost. Jako na kluka, v pouhých devatenácti letech, na mě nepochybně pohlíželi jako na pravého Toma Palečka. Výška 1,9 metru mého otce nestačila ani nad linii pasu těchto lidí.

Zdálo se, že každý soupeří s ostatními v projevování zdvořilosti a laskavosti k nám, ale všichni se srdečně smáli. Vzpomínám si, když museli improvizovat židle pro mého otce a mě, abychom si sedli ke stolu. Byli bohatě oděni v kostýmu, který jim byl vlastní a velmi atraktivní. Muži byli oblečeni do pěkně vyšívaných tunik z hedvábí a saténu a v pase byli přepásáni. Nosili podkolenky a punčochy jemné struktury, zatímco nohy měli zabalené v sandálech zdobených zlatými přezkami. Brzy jsme zjistili, že zlato je jedním z nejběžnějších známých kovů a že se hojně používá ve výzdobě.

I když se to může zdát zvláštní, ani můj otec, ani já jsme nepocítili ani trochu strach o naši bezpečnost. "Přišli jsme si na své," řekl mi otec. "Toto je naplnění tradice, kterou mi řekl můj otec a otec mého otce, a stále platí po mnoho generací naší rasy. Toto je nepochybně země za Severním větrem."

Zdálo se, že jsme na večírlu udělali takový dojem, že jsme byli speciálně pověřeni jedním z mužů, Julesem Galdeou a jeho ženou, abychom se vzdělávali v jejich jazyce. A my jsme byli stejně tak dychtiví se učit, jako oni nás vyučovat.

Na kapitánův příkaz se plavidlo rychle otočilo a začalo se vracet zpět po řece. Stroje, přestože byly tiché, byly velmi výkonné.

Břehy a stromy na obou stranách jako by spěchaly kolem nás. Rychlost lodi občas předčila rychlost jakéhokoli železničního vlaku, kterým jsem kdy jel, dokonce i tady v Americe. Bylo to úžasné.

Mezitím jsme ztratili z dohledu sluneční paprsky, ale našli jsme záři „uvnitř“ vycházejícího matně rudého slunce, které již přitahovalo naši pozornost a nyní vydávalo bílé světlo, zdánlivě z mraků daleko vpředu. před námi. Měl bych dodat, že vydávalo větší světlo než dva úplňky za nejjasnější noci.

Za dvanáct hodin tento oblak bílého světla zmizí z dohledu, jako by se zatměl, a následujících dvanáct hodin odpovídalo naší noci. Brzy jsme se dozvěděli, že tito zvláštní lidé byli uctívači tohoto velkého nočního mraku. Byl to „Smoky God“ z „Vnitřního světa“.

Loď byla vybavena režimem osvětlení, o kterém nyní předpokládám, že byla elektřina, ale ani můj otec, ani já jsme nebyli dostatečně kvalifikovaní v oblasti mechaniky, abychom pochopili, odkud pochází síla ovládat loď nebo udržovat měkká krásná světla, která odpovídají stejnému účelu, jako u našich současných metod osvětlení ulic našich měst, našich domů a obchodních míst.

Je třeba mít na paměti, že doba, o které píšu, byl podzim roku 1829, a my na „vnějším“ povrchu země jsme tehdy, abych tak řekl, nevěděli nic o elektřině.

Elektricky nabitý vzduch byl neustálým vitalizátorem. Nikdy jsem se v životě necítil lépe než během dvou let, kdy jsme s otcem pobývali uvnitř země.

Abych pokračoval ve svém vyprávění o událostech: Loď, na které jsme se plavili, se zastavila dva dny poté, co nás vzali na palubu. Můj otec řekl, jak jen mohl soudit, byli jsme přímo pod Stockholmem nebo Londýnem. Město, kam jsme dorazili, se jmenovalo „Jehu“, což znamenalo přístavní město. Domy byly velké a krásně postavené, vzhledově docela jednotné, ale bez stejnosti. Hlavním zaměstnáním lidí se zdálo být zemědělství. Svahy byly pokryty vinicemi, zatímco údolí byla věnována pěstování obilí.

Nikdy jsem neviděl takovou ukázku zlata. Bylo úplně všude. Obložení dveří a stoly byly obloženy zlatem. Kopule veřejných budov byly zlaté. Zlato bylo používáno nejštědřeji, při úpravách velkých chrámů hudby.

Vegetace rostla v bohaté bujnosti a ovoce všeho druhu mělo tu nejjemnější chuť. Shluky hroznů dlouhé 1_2 m, každý hrozen velký jako pomeranč a jablka větší než mužská hlava znázorňovaly úžasný růst všech věcí ve „vnitřku“ země.

Velké sekvoje v Kalifornii by byly považovány za pouhé podrosty ve srovnání s obřími lesními stromy, které se táhnou míle a míle všemi směry. V mnoha směrech podél úpatí hor byla během posledního dne naší cesty po řece vidět obrovská stáda dobytka.

Slyšeli jsme hodně o městě zvaném „Eden“, ale zůstali jsme v „Jehu“ celý rok. Na konci té doby jsme se naučili mluvit docela dobře jazykem této podivné rasy lidí. Naši učitelé, Jules Galdea a jeho manželka, projevili trpělivost, která byla skutečně chvályhodná.

Jednoho dne za námi přišel vyslanec Vládce v „Edenu“ a po celé dva dny jsme s otcem odpovídali na řadu překvapivých otázek. Přáli si vědět, odkud jsme přišli, jaký druh lidí „mimo ně“ přebývá, jakého Boha uctíváme, naše náboženské přesvědčení, způsob života v naší cizí zemi a tisíce dalších věcí.

Mimořádnou pozornost přitahoval kompas, který jsme měli s sebou. Můj otec a já jsme mezi sebou neustále mluvili o tom, že kompas stále ukazuje na sever, i když jsme nyní věděli, že jsme přepluli přes křivku nebo okraj zemského otvoru a byli jsme daleko na jih na „vnitřním“ povrchu zemské kůry. , což je podle odhadu mého otce a mého vlastního odhadu asi 500 km od „vnitřku“ k „vnějšímu“ povrchu. Relativně řečeno, není tlustší než vaječná skořápka, takže na „vnitřku“ je téměř tolik povrchu jako na „vnějšku“ země.

Velký svítící mrak nebo koule matně rudého ohně, je ohnivě rudý ráno a večer. Během dne vydává krásné bílé světlo, „Smoky God“ – je zdánlivě zavěšen uprostřed velkého vakua „uvnitř“ země a drží na svém místě neměnným gravitačním zákonem, případně odpudivou atmosférickou silou. Mám na mysli známou sílu, která přitahuje nebo odpuzuje stejnou silou ve všech směrech.

Základna tohoto elektrického mraku nebo centrálního svítidla, sídla bohů, je tmavá a neprůhledná. S výjimkou nesčetných malých otvorů. Zdánlivě, na dně velké podpěry, nebo oltáře Božstva, na kterém je "Smoky God" odpočívá. Světla prosvítající těmito mnoha otvory se v noci třpytí v celé své nádheře a zdají se být hvězdami, stejně přirozenými jako hvězdy, které jsme viděli zářit v našem domě ve Stockholmu, až na to, že vypadají větší. Zdá se tedy, že „kouřový bůh“ s každou denní rotací Země vystupuje na východě a klesá na západě stejně jako naše slunce na vnějším povrchu. Ve skutečnosti lidé „uvnitř“ věří, že „Smoky God“ je trůnem jejich Jehovy a je nehybný. Účinek noci a dne je tedy produkován Zemí.

Od té doby jsem zjistil, že jazyk lidí z Vnitřního světa je hodně podobný sanskrtu.

Poté, co jsme podali zprávu o sobě emisařům z ústředního sídla vlády vnitřního kontinentu a můj otec na jejich žádost svým hrubým způsobem nakreslil mapy „vnějšího“ povrchu země, rozdělení země a vody a pojmenování každého z kontinentů, velkých ostrovů a oceánů, jsme byli převezeni po souši do města "Eden". Přepravou odlišnou od všeho, co máme v Evropě nebo Americe. Toto vozidlo bylo bezpochyby nějaké elektrické zařízení. Bylo tiché a běželo po jediné železné kolejnici v dokonalé rovnováze. Cesta probíhala ve velmi vysoké rychlosti. Byli jsme unášeni do kopců a dolů do údolí, přes údolí a znovu po úbočích strmých hor, aniž bychom se nějak zjevně pokusili vyrovnat zemi, jako to děláme u železničních tratí. Autosedačky byly obrovské, ale pohodlné a velmi vysoko nad podlahou vozu. Na vrchu každého vozu se nacházely po stranách vysokopřevodové setrvačníky, které byly tak automaticky nastaveny, že se zvyšující se rychlostí vozu se geometricky zvyšovala vysoká rychlost těchto setrvačníků. Jules Galdea nám vysvětlil, že tato otáčející se vějířovitá kola na vršku vozů zničila atmosférický tlak, nebo to, co se obecně rozumí pojmem gravitace, a díky této síle, je vůz bezpečný před pádem na jednu stranu. nebo na druhou z této jedné koleje, jako by to bylo ve vzduchoprázdnu. Setrvačníky ve svých rychlých otáčkách ničí tzv. gravitační sílu.

Překvapení mého otce a mě bylo nepopsatelné, když jsme uprostřed královské velkolepé prostorné síně byli nakonec předvedeni před velkého velekněze, vládce nad celou zemí. Byl bohatě oděn a mnohem vyšší než ti kolem něj a nemohl být menší než 4,5 metru na výšku. Obrovská místnost, ve které jsme byli přijati, se zdála být dokončena pevnými pláty zlata hustě posetými drahokamy úžasného lesku.

Město „Eden“ se nachází v zdánlivě krásném údolí, ale ve skutečnosti se nachází na nejvznešenější horské náhorní plošině vnitřního kontinentu. Několik set metrů výše než jakákoli část okolní země. Je to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy na všech svých cestách viděl. V této vyvýšené zahradě bujně rostou všechny druhy ovoce, vinné révy, keře, stromy a květiny.

V této zahradě pramení čtyři řeky v mohutné artéské fontáně. Dělí se a proudí ve čtyřech směrech. Obyvatelé toto místo nazývají „pupek země“ nebo počátek, „kolébka lidského rodu“. Jména řek jsou Eufrat, Pison, Gihon a Hiddekel. ¹⁷

¹⁷ "A Hospodin Bůh vysadil zahradu a ze země dal Hospodinu Bohu vyrůst každý strom, který je příjemný na pohled a dobrý k jídlu." - Kniha Genesis.

V tomto paláci krásy, nás čekalo překvapení. Před velekněze byla naše loď přivezena v dokonalém stavu, stejně jak ji vynesli z vod toho dne, když ji na palubu lodi naložili lidé, kteří nás před více než rokem objevili na řece.

Dostali jsme audienci na více než dvě hodiny s tímto velkým hodnostářem, který vypadal laskavě nakloněný a ohleduplný. Projevoval horlivý zájem, kladl nám mnoho otázek a vždy se to týkalo věcí, na které se jeho vyslanci nevyptávali.

Na závěr rozhovoru se nás zeptal zda jsme zde spokojeni a  zda si přejeme zůstat v jeho zemi, nebo chceme-li se raději vrátit do „vnějšího“ světa- Pokud bude možné uskutečnit úspěšnou zpáteční cestu přes zamrzlé pásové bariéry. které obklopují jak severní, tak jižní průchody země.

Můj otec odpověděl: „Potěšilo nás, navštívit vaši zemi a vidět váš lid, vaše vysoké školy a paláce hudby a umění, vaše velká pole, vaše nádherné lesy plné dřeva. Avčak poté, co jsme měli toto příjemné privilegium, rádi bychom se pokusili vrátit do našeho domova na ‚vnějším‘ povrchu země. Tento syn je moje jediné dítě a moje dobrá žena bude netrpělivě čekat na náš návrat.“

"Obávám se, že se nikdy nemůžete vrátit," odpověděl vrchní velekněz, "protože cesta je velmi nebezpečná. Nicméně navštívíte různé země s Julesem Galdeou jako svým doprovodem a bude vám poskytnuta veškerá zdvořilost a laskavost. Kdykoli budete připraveni pokusit se o zpáteční plavbu, ujišťuji vás, že vaše loď, která je zde na výstavě, bude umístěna do vod řeky Hiddekel u jejího ústí a my vám nabídneme Jehovovu rychlost.“

Tím skončil náš jediný rozhovor s veleknězem nebo vládcem kontinentu.

ČÁST ČTVRTÁ:

V Podsvětí

Dozvěděli jsme se, že muži se nežení dříve, než jim je sedmdesát pět až sto let, a že věk, ve kterém ženy vstupují do manželství, je jen o něco nižší, A že muži i ženy se často dožívají šesti až osmi set let.  a v některých případech jsou i mnohem starší. ¹⁸

¹⁸ Josephus říká: „Bůh prodloužil život patriarchům, kteří předcházeli potopě, a to jak pro jejich ctnosti, tak i proto, aby jim dal příležitost zdokonalit vědy geometrie a astronomie, které objevili; což by nemohli udělat, kdyby nežili 600 let, protože teprve po 600 letech nastává velký rok." -- Flammarion, Astronomické mýty, Paříž str. 26

Během následujícího roku jsme navštívili mnoho vesnic a měst, mezi nimiž vynikají města Nigi, Delfi, Hectea, a můj otec byl nejméně 6x vyzván, aby prošel mapy, které byly vytvořeny z hrubých náčrtů, které jim původně dal s informacemi o rozdělení země a vody na „vnějším“ povrchu země.

Pamatuji si, jak jsem slyšel svého otce, když poznamenal, že obří rasa lidí v zemi „Smoky God“ měla téměř stejně přesnou představu o geografii „vnějšího“ povrchu Země jako průměrný vysokoškolský profesor ve Stockholmu.

Při našich cestách jsme se dostali do lesa gigantických stromů poblíž města Delfi. Kdyby Bible říkala, že v rajské zahradě rostou stromy tyčící se přes 100m na výšku a více než 10m v průměru, tak Ingersollové, Tom Paines a Voltaires by toto tvrzení nepochybně prohlásili za mýtus. Přesto toto je popis kalifornského sequoia gigantea; ale tito kalifornští obři blednou do bezvýznamnosti ve srovnání s lesními Goliáši, kteří se nacházejí  „uvnitř“ kontinentu, kde se hemží mohutné stromy o výšce 250-300m a od 30-40m v průměru. Je jich nespočet a tvořící lesy táhnoucí se stovky km zpět od moře.

Lidé jsou neobyčejně hudební a do značné míry se naučili  umění a vědy, zejména geometrii a astronomii. Jejich města jsou vybavena rozlehlými paláci hudby, kde nezřídka až dvacet pět tisíc chtivých hlasů této obří rasy zpívá v mocných sborech těch nejvznešenějších symfonií. Děti by neměly navštěvovat vzdělávací instituce před dosažením dvaceti let. Pak začíná jejich školní život a pokračuje třicet let, z nichž deset se obě pohlaví jednotně věnují studiu hudby.

Jejich hlavním povoláním je architektura, zemědělství, zahradnictví, chov obrovských stád dobytka a stavba dopravních prostředků typických pro tuto zemi pro cestování po zemi i po vodě. Nějakým zařízením, které nedokážu vysvětlit, spolu udržují spojení mezi nejvzdálenějšími částmi své země na vzdušných proudech.

Všechny budovy jsou postaveny se zvláštním ohledem na pevnost, odolnost, krásu a symetrii a se stylem architektury, který je pro oko mnohem přitažlivější než kterýkoli jiný, jaký jsem kdy jinde viděl.

Přibližně tři čtvrtiny „vnitřního“ povrchu země tvoří pevnina a zhruba jedna čtvrtina je voda. Existuje mnoho řek obrovské velikosti, některé tečou severním směrem a jiné jižním směrem. Některé z těchto řek jsou 50 km široké a právě z těchto obrovských vodních toků, v extrémních severních a jižních částech „vnitřního“ povrchu Země, v oblastech, kde se vyskytují nízké teploty, se tvoří sladkovodní ledovce. Poté jsou vytlačeni na moře jako obrovské ledové jazyky abnormálními větry rozbouřených vod, které s nimi dvakrát ročně smetou vše.

Viděli jsme bezpočet exemplářů ptačího života, které nejsou větší než ty, které se vyskytují v lesích Evropy nebo Ameriky. Je dobře známo, že během několika posledních let opustily Zemi celé druhy ptáků. Autor v nedávném článku na toto téma říká: ¹⁹

¹⁹ „Téměř každý rok dochází ke konečnému vyhynutí jednoho nebo více ptačích druhů. Ze čtrnácti druhů ptáků nalezených po století na jediném ostrově – západoindickém ostrově St. Thomas – je nyní osm mezi nezvěstnými. "

Není možné, aby tyto mizející ptačí druhy opustily své obydlí venku a našly si azyl v „vnitřním světě“?

Ať už ve vnitrozemí mezi horami nebo podél mořského pobřeží, našli jsme hojný život ptáků. Když roztáhli svá velká křídla, zdálo se, že někteří ptáci měří 10 metrů od špičky ke špičce. Jsou velmi rozmanití a mají mnoho barev. Bylo nám dovoleno vylézt na okraj skály a prozkoumat hnízdo s vejci. V hnízdě jich bylo pět, z nichž každé bylo nejméně půl metru dlouhé a 40 cm v průměru.

Poté, co jsme byli asi týden ve městě Hectea , nás profesor Galdea vzal do zátoky, kde jsme podél písečného pobřeží viděli tisíce želv. Váhám s uvedením velikosti těchto velkých tvorů. Byli mezi    7-10 m na délku, 5-6 m na šířku a cca 2 metry na výšku. Když jeden z nich pohodil  hlavou, vypadalo to jako nějaká ohavná mořská příšera.

Podivné podmínky "uvnitř" jsou příznivé nejen pro rozlehlé louky bujných travin, lesy s obřími stromy a všemožnou zeleninu, ale i pro báječný život zvířat.



Jednoho dne jsme viděli velké stádo slonů. Těchto hromových příšer s neklidně mávajícími choboty muselo být pět set. Trhali ze stromů obrovské větve a rozdupali menší porost na prach jako takový lískový kartáč. Měli průměrně přes 30 m na délku a cca 25 m na výšku.

Když jsem se díval na toto nádherné stádo obřích slonů, zdálo se, že opět žiji ve veřejné knihovně ve Stockholmu, kde jsem strávil mnoho času studiem zázraků miocénního věku. Byl jsem naplněn němým úžasem a můj otec oněměl úžasem. Držel mě za paži ochranným sevřením, jako by nás strašné vidění přemohlo. Byli jsme dva malé atomy v tomto velkém lese a naštěstí nás toto obrovské stádo slonů nepozorovalo, jak se řítili za vůdcem stejně jako stádo ovcí. Krmili se z rostoucích rostlin, na které narazili, když cestovali, a tu a tam svým hlubokým řevem otřásali nebeskou klenbou. ²⁰

²⁰ Kromě toho bylo na ostrově velké množství slonů a bylo tam zaopatřeno pro zvířata všeho druhu. Také cokoli voňavého, co je na zemi, ať už kořeny nebo byliny nebo lesy nebo kapky květin nebo ovoce. rostl a prosperoval v té zemi." - Cratyluo z Platóna.

Každý večer se ze země zvedá mlha a vždy jednou za dvacet čtyři hodin prší. Tato velká vlhkost a povzbuzující elektrické světlo a teplo jsou možná zodpovědné za bujnou vegetaci, zatímco vysoce nabitý elektrický vzduch a rovnost klimatických podmínek mohou mít hodně společného s obrovským růstem a dlouhověkostí všech zvířat.

Místy, se rovná údolí táhla na mnoho kilometrů, v každém směru. "Smoky God" ve svém jasném bílém světle vypadal klidně. V elektricky nabitém vzduchu bylo cítit opojení, které ovívalo tvář tak tiše jako mizející šepot. Příroda zpívala ukolébavku ve slabém šumění větrů, jejichž dech byl sladký vůní poupat a květů.

Poté, co jsme strávili podstatně více než rok návštěvou několika z mnoha měst „vnitřního“ světa a velké části zasahujících zemí, kdy uplynuly více než dva roky od doby, kdy nás vyzvedla velká výletní loď na řece, rozhodli jsme se posadit naši loď ještě jednou na moře a pokusit se dostat se zpět na „vnější“ povrch Země.

Vyjádřili jsme svá přání a byla neochotně, ale rychle splněna. Naši hostitelé dali mému otci na jeho žádost různé mapy zobrazující celý „vnitřní“ povrch země, její města, oceány, moře, řeky, zálivy a zálivy. Také nám velkoryse nabídli, že nám dají všechny pytlíky zlatých nugetů – některé z nich velké jako husí vejce, které jsme byli ochotni zkusit vzít s sebou na naší rybářské lodičce.

V pravý čas jsme se vrátili do Jehu, kde jsme strávili jeden měsíc generální opravou naší malé rybářské šalupy. Koneckonců byla připravena, stejná loď „Naz“, která nás původně objevila. Vzala nás na palubu a doplula k ústí řeky Hiddekel.

Poté, co naši obří bratři spustili pro nás naše malé plavidlo, velmi srdečně litovali toho, že se musí rozloučit, a projevili velkou péči o naši bezpečnost. Můj otec přísahal při bohech Odinovi a Thorovi, že se do roka nebo dvou určitě vrátí a poctí je další návštěvou. A tak jsme se s nimi rozloučili. Připravili jsme se a zvedli plachtu, ale foukal malý vánek. Naše loď zmizela za obzorem,se do hodiny poté, co nás naši obří přátelé opustili a vydali se na zpáteční cestu.

Vítr neustále foukal na jih, to znamená, že vanul od severního otvoru země k tomu, o kterém jsme věděli, že je jih, ale který byl podle ukazováčku našeho kompasu přímo na sever.

Tři dny jsme se pokoušeli plavit a bít proti větru, ale marně. Načež můj otec řekl: "Můj synu, vrátit se stejnou cestou, jakou jsme přišli, je v tuto roční dobu nemožné. Zajímalo by mě, proč nás to nenapadlo dříve. Jsme tu skoro dva a půl roku. Toto je období, kdy slunce začíná svítit na jižním výběžku země. Na Špicberkách je nyní dlouhá chladná noc."

"Co uděláme?" zeptal jsem se.

"Je jen jedna věc, kterou můžeme udělat," odpověděl můj otec, "a to je jít na jih." V souladu s tím otočil plavidlo, dal mu plný chod a odstartoval podle kompasu na sever, ale ve skutečnosti přímo na jih. Vítr byl silný a zdálo se, že jsme narazili na proud, který běžel s pozoruhodnou rychlostí stejným směrem.

Za pouhých čtyřicet dní jsme dorazili do Delfi, města, které jsme navštívili společně s našimi průvodci Julesem Galdeou a jeho ženou, nedaleko ústí řeky Gihon. Zde jsme se zastavili na dva dny a velmi pohostinně nás bavili stejní lidé, kteří nás přivítali při naší dřívější návštěvě. Naložili jsme nějaké další zásoby a znovu vypluli podle jehly na sever.

Na naší cestě jsme prošli úzkým kanálem, který vypadal jako oddělující vodní plocha mezi dvěma velkými pevninami. Napravo od nás byla krásná pláž a rozhodli jsme se ji  prozkoumat. Odhodili jsme kotvu a brodili jsme se na břeh, abychom si jeden den odpočinuli, než budeme pokračovat v nebezpečném podniku. Rozdělali jsme oheň a hodili na něj několik klacíků suchého naplaveného dřeva. Zatímco se můj otec procházel po břehu, připravil jsem lákavou svačinu ze zásob, které jsme měli sebou.

Bylo tam mírné, svítivé světlo, o kterém můj otec řekl, že pochází ze slunce svítícího z jižního otvoru Země. Té noci jsme tvrdě spali a druhý den ráno jsme se probudili tak svěží, jako bychom byli ve svých vlastních postelích ve Stockholmu.

Po snídani jsme vyrazili na poznávací cestu do vnitrozemí, ale nešli jsme daleko, když jsme spatřili ptáky, u kterých jsme okamžitě poznali, že patří do rodiny tučňáků. Jsou to nelétaví ptáci, ale výborní plavci, byly obrovské velikosti, s bílými prsy, krátkými křídly, černou hlavou a dlouhými zobáky. byly téměř 3 metry vysocí. Dívali se na nás s malým překvapením a vzápětí se spíše kolébali, než šli, k vodě a odplavali severním směrem. ²¹

²¹ „Nikdy nejsou noci na pólech tak tmavé jako v jiných oblastech, protože se zdá, že měsíc a hvězdy mají dvakrát tolik světla a záře. Kromě toho je tu nepřetržité světlo, jehož rozmanité odstíny a hry patří mezi nejpodivnější jevy přírody." - Rambrossonova astronomie.

Události, které se staly během následujících sta nebo více dnů, si vyžadují popis. Byli jsme na otevřeném moři bez ledu. Měsíc, který jsme považovali za listopad nebo prosinec, a věděli jsme, že takzvaný jižní pól je otočen ke slunci. Proto, když opustíme vnitřní elektrické světlo „Smoky God“ a jeho geniální teplo, budeme se setkávat se světlem a teplem slunce, které svítí dovnitř jižním otvorem země. A nemýlili jsme se. ²²

²² Skutečnost, která dává fenoménu polární polární záře jeho největší důležitost, je to, že Země se stává samozářící; že kromě světla, které jako planeta přijímá z centrálního těla, vykazuje schopnost udržovat vlastní světelný proces. k sobě." - Humboldte.

Byly doby, kdy naše malé plavidlo poháněné nepřetržitým a vytrvalým větrem střílelo vodami jako šíp. Opravdu, kdybychom narazili na skrytý kámen nebo překážku, naše malá loď by byla rozdrcena na podpal.

Konečně jsme si uvědomili, že atmosféra rozhodně chladla, a o několik dní později byly daleko vlevo vidět ledovce. Můj otec tvrdil, a správně, že větry, které naplňovaly naše plachty, pocházely z teplého klimatu „uvnitř“. Období roku bylo jistě nejpříznivější pro nás, abychom vyrazili do „vnějšího“ světa a pokusili se proplout naši rybářskou šalupu otevřenými kanály zamrzlé zóny, která obklopuje polární oblasti.

Brzy jsme byli uprostřed ledových krů a nevím, jak se naše malé plavidlo dostalo úzkými kanály a uniklo rozdrcení. Kompas se choval stejně opile a nespolehlivě při přejíždění přes jižní křivku nebo okraj zemské skořápky jako při naší cestě k severnímu vchodu. Otočil se, ponořil se a vypadal jako posedlá věc. ²³

²³ Kapitán Sabine na straně 105 v „Cesty v arktických oblastech“ říká: „Geografické určení směru a intenzity magnetických sil v různých bodech zemského povrchu bylo považováno za objekt hodný zvláštního výzkumu. Zkoumat v různých částech zeměkoule deklinaci, sklon a intenzitu magnetické síly a jejich periodické a sekulární variace a vzájemné vztahy a závislosti bylo možné řádně prozkoumat pouze na pevných magnetických observatořích."

Jednoho dne, když jsem se líně díval přes bok šalupy do čisté vody, můj otec zakřičel: "Ledovec vpředu!" Když jsem se podíval nahoru, uviděl jsem skrz vznášející se mlhu bílý objekt, který se tyčil několik desítek metrů vysoko a zcela zastavil náš postup. Okamžitě jsme spustili plachty, ale ne příliš brzy. Za chvíli jsme se ocitli vklíněni mezi dva monstrózní ledovce. Každý se tlačil a mlel se o svou horu ledu. Byli jako dva bohové války bojující o nadvládu. Byli jsme velmi znepokojeni. Opravdu jsme byli mezi liniemi královské bitvy. Zvučné hřmění tříštícího se ledu bylo jako pokračující salvy dělostřelectva. Bloky ledu větší než dům byly často zvednuty do výše 30 metrů mocnou silou bočního tlaku. Třásli se a několik sekund se kolébali sem a tam, pak se s ohlušujícím řevem zřítily dolů a zmizeli v pěnivých vodách. Více než dvě hodiny tak pokračovalo klání ledových obrů.

Zdálo se, jako by nastal konec. Tlak ledu byl ohromný, a přestože jsme nebyli zachyceni v nebezpečné části a byli jsme prozatím v bezpečí, přesto nás naplňovaly zvedající se a trhající se tuny ledu, který padaly a stříkaly sem a tam do vodních hlubin, třesoucím se strachem.

Nakonec k naší velké radosti ustalo drcení ledu a během několika hodin se velká hmota pomalu rozdělila a, jako by byl vykonán akt Prozřetelnosti, přímo před námi ležel otevřený kanál. Měli bychom se s naším malým plavidlem pustit do tohoto otvoru? Pokud by se tlak znovu objevil, naše malá šalupa i my by se rozdrtili do nicoty. Rozhodli jsme se využít šance, a proto jsme zvedli plachtu do příznivého vánku a brzy jsme vyrazili jako závodní kůň, běžící v rukavici tohoto neznámého úzkého kanálu otevřené vody.

ČÁST PÁTÁ:

Mezi ledovými kry

Následujících čtyřicet pět dní jsme byli zaměstnáni přeskakováním ledovců a lovením kanálů. Skutečně, kdybychom nebyli zvýhodněni silným jižním větrem a malým člunem, pochybuji, že by tento příběh mohl být někdy dán světu.

Konečně nastalo ráno, kdy můj otec řekl: "Můj synu, myslím, že se máme podívat domů. Už jsme skoro v ledu. Vidíš! Před námi leží volná voda."

Bylo však několik ledovců, které se vznášely daleko na sever do otevřené vody, stále před námi na obou stranách a táhnoucí se daleko na mnoho mil. Přímo před námi a u kompasu, který se nyní narovnal na sever, bylo otevřené moře.

"Jaký úžasný příběh musíme vyprávět obyvatelům Stockholmu," pokračoval můj otec, zatímco jeho upřímnou tvář rozzářil výraz pochopitelného nadšení. "A pomysli na zlaté nugety uložené v nákladním prostoru!"

Pronesl jsem laskavá slova chvály svému otci, nejen za tuto sílu a vytrvalost, ale také za jeho odvážnou odvahu jako objevitele a za to, že dokončil cestu, která nyní slibovala úspěšný konec. Byl jsem také vděčný, že shromáždil bohatství zlata, které jsme vezli domů.

Zatímco jsme si gratulovali k dobrým zásobám potravin a vody, které jsme měli stále po ruce, a k nebezpečí, kterému jsme unikli, byli jsme vyděšeni, když jsme slyšeli nejstrašnější výbuch, způsobený roztržením obrovské hory ledu. Byl to ohlušující řev jako výstřel tisíce děl. Pluli jsme v té době velkou rychlostí a náhodou jsme byli blízko monstrózního ledovce, který byl podle všeho nehybný jako skalnatý ostrov. Zdálo se však, že se ledovec rozlomil a rozpadl, načež byla rovnováha nestvůry, podél které jsme pluli, zničena a začala směrem k nám klesat. Můj otec rychle předvídal nebezpečí, než jsem si já sám uvědomil hrozné následky. Ledovec sahal do vody mnoho desítek metrů, když se převrátil.

Naše loď spadla zpět na ledovec, který mezitím změnil stranu vedle nás na vrchol. Můj otec byl stále ve člunu, zapletl se do lanoví, zatímco mě odhodilo asi dvacet stop daleko.

Rychle jsem se vyškrábal na nohy a zakřičel na otce, který odpověděl: "Všechno je v pořádku." V tu chvíli mi došlo poznání. Hrůza nad hrůzou! Krev mi ztuhla v žilách. Ledovec byl stále v pohybu a jeho velká váha a síla při převrácení by způsobily, že by se dočasně ponořil. Plně jsem si uvědomil, jakou savou bouři vyvolá uprostřed vodních světů na všech stranách. Vrhli by se do deprese v celé své zuřivosti jako vlci s bílými tesáky dychtící po lidské kořisti.

Vzpomínám si, jak jsem v tomto nejvyšším okamžiku duševního utrpení pohlédl na naši loď, která ležela na boku, a přemýšlel, jestli by se mohla napravit a jestli by můj otec mohl uniknout. Byl to konec našich bojů a dobrodružství? Byla to smrt? Všechny tyto otázky probleskly mou myslí ve zlomku vteřiny ao chvíli později jsem byl zapojen do boje na život a na smrt. Těžký monolit ledu klesl pod hladinu a mrazivé vody kolem mě zurčely v šíleném hněvu. Byl jsem v talíři a voda se lila ze všech stran. Ještě chvíli a ztratil jsem vědomí.

Když jsem se částečně probral a probral z mdlob napůl utopeného muže, zjistil jsem, že ležím na ledovci mokrý, ztuhlý a téměř zmrzlý. Ale po mém otci ani po naší malé rybářské šalupě nebylo ani stopy. Monstrum berg se vzpamatoval a se svou novou rovnováhou zvedl hlavu snad padesát stop nad vlny. Vrchol tohoto ledového ostrova byla náhorní plošina o rozloze možná půl akru.

Miloval jsem svého otce dobře a byl jsem zarmoucen hrůzností jeho smrti. Nadávala jsem osudu, že i mně nebylo dovoleno s ním spát v hlubinách oceánu. Nakonec jsem se postavil na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Obloha s purpurovou kupolí nahoře, bezbřehý zelený oceán pod ní a jen občas rozeznatelný ledovec! Srdce mi sevřelo beznadějné zoufalství. Opatrně jsem se vydal přes led na druhou stranu v naději, že se naše rybářské plavidlo narovnalo.

Doufal jsem, že je možné, že můj otec ještě žije. Byl to jen paprsek naděje, který vzplál v mém srdci. Ale to očekávání mi rozehřálo krev v žilách a začalo to proudit jako nějaký vzácný stimulant každým vláknem mého těla.

Připlížil jsem se blízko k strmé straně ledovce a zahleděl se daleko dolů, doufal, stále doufal. Pak jsem udělal kruh kolem ledu, prozkoumal jsem každou stopu, a tak jsem chodil pořád dokola. Jedna část mého mozku se jistě stávala šílenou, zatímco ta druhá, jak věřím, a dělám to dodnes, byla dokonale racionální.

Uvědomoval jsem si, že jsem ten okruh udělal tucetkrát, a i když jedna část mé inteligence věděla zcela jistě, že  v tom není ani stopa naděje, přesto mě učarovala nějaká podivná fascinující aberace a nutila mě stále se klamat očekáváním. Druhá část mého mozku mi jakoby říkala, že i když není možné, aby byl můj otec naživu, přesto, pokud přestanu konat kruhovou pouť, pokud se na okamžik zastavím, bude to uznání porážky. Pokud to udělám, cítil jsem, že se z toho zblázním. Tak jsem hodinu po hodině chodil dokola, bál jsem se zastavit a odpočinout si, a tak i fyzicky bezmocný jsem pokračoval stále dále. Ach! Hrůza hrůz! Být odvržen v této široké pláni vod, bez jídla a pití a to pouze na tomto zrádném ledovci.  Mé srdce se ve mně sevřelo.

Pak byla natažena boží ruka a smrtelné ticho samoty, která se rychle stávala nesnesitelnou, bylo náhle přerušeno výstřelem ze signální zbraně. Překvapeně jsem vzhlédl, když jsem ve vzdálenost necelé půl míle spatřil velrybářské plavidlo, jak se ke mně blíží s plně napnutou plachtou.
  

Moje pokračující činnost na ledovci evidentně přitáhla jejich pozornost. Když se přiblížili, přistavili člun, a když jsem opatrně sestoupil k okraji vody, byl jsem zachráněn a o něco později vyzvednut na palubu velrybářské lodi.
  

Zjistil jsem, že je to skotská velrybářská loď, "The Arlington." V září se vypluli z Dundee a okamžitě vyrazili do Antarktidy hledat velryby. Kapitán Angus MacPherson vypadal laskavě, ale v otázkách disciplíny, jak jsem se brzy dozvěděl, měl železnou vůli. Když jsem se mu pokoušel říct, že jsem přišel z „vnitřku“ země, kapitán a důstojník se na sebe podívali, zavrtěli hlavami a trvali na tom, aby mě dali na lůžko pod přísným dohledem lodního lékaře.
  

Byl jsem velmi slabý díky nedostatku jídla a nespal jsem mnoho hodin. Avšak po několika dnech odpočinku jsem jednoho rána vstal a oblékl se, aniž bych požádal o svolení lékaře nebo kohokoli jiného, ​​a řekl jsem jim, že jsem zdravý jako kdokoli jiný.

Kapitán pro mě poslal a znovu se mě zeptal, odkud jsem přišel a jak jsem se dostal sám na ledovec v dalekém Antarktickém oceánu. Odpověděl jsem, že jsem právě přišel z „vnitřku“ země, a pokračoval jsem v tom, abych mu vyprávěl, jak jsme s otcem vstoupili přes Špicberky a odjeli přes zemi jižního pólu, načež jsem byl spoután. Poté jsem slyšel kapitána, jak svému důstojníkovi řekl, že jsem blázen jako poleno a že musím zůstat ve vazbě, dokud nebudu dostatečně racionální, abych o sobě podal pravdivou zprávu.

Nakonec jsem byl po mnoha prosbách a mnoha slibech propuštěn ze želez. Tu a tam jsem se rozhodl vymyslet nějaký příběh, který by kapitána uspokojil, a už nikdy nebudu mluvit o své cestě do země „Smoky God“, alespoň dokud nebudu v bezpečí mezi přáteli.

Během čtrnácti dnů mi bylo dovoleno jít a zaujmout místo jednoho z námořníků. O něco později mě kapitán požádal o vysvětlení. Řekl jsem mu, že moje zkušenost byla tak hrozná, že jsem se bál o svou paměť, a prosil jsem ho, aby mi dovolil nechat otázku nezodpovězenou až do nějaké doby v budoucnu. "Myslím, že se značně zotavujete," řekl, "ale ještě nejste z velké části při smyslech." "Dovolte mi dělat takovou práci, jakou mi zadáte," odpověděl jsem, "a pokud vás to dostatečně nevykompenzuje, zaplatím vám ihned, jakmile dorazím do Stockholmu - do posledního haléře." Tím se věc uklidnila.

Když jsem konečně dorazil do Stockholmu, jak jsem již vyprávěl, zjistil jsem, že moje dobrá matka šla na věčný odpočinek, více než před rokem. Také jsem vyprávěl, jak mě později zrada příbuzného dostala do blázince, kde jsem zůstal dvacet osm, zdánlivě nekonečných let. A ještě později, po propuštění, jak jsem se vrátil do rybářského života, který jsem žil dvacet sedm let, pak jak jsem se dostal do Ameriky a nakonec do Los Angeles v Kalifornii. To vše ale může být pro čtenáře málo zajímavé. Opravdu se mi zdá, že vyvrcholení mých úžasných cest a podivných dobrodružství bylo dosaženo, když mě skotská plachetnice vzala z ledovce v Antarktickém oceánu.

ČÁST ŠESTÁ:

Závěr

Na závěr této historie svých dobrodružství bych rád uvedl, že pevně věřím, že věda je ohledně kosmologie Země teprve v plenkách. Je toho tolik, co světem přijímané znalosti dneška nevysvětlují, a tak to zůstane, dokud naši geografové nepoznají a neuznají zemi „Smoky God“.

Je to země, odkud pocházejí velké cedrové klády, které průzkumníci našli v otevřených vodách daleko nad severním okrajem zemské kůry, a také těla mamutů, jejichž kosti se nacházejí v rozlehlých korytech na sibiřském pobřeží.

Severní průzkumníci udělali hodně. Sir John Franklin, De Haven Grinnell, Sir John Murray, Kane, Melville, Hall, Nansen, Schwatka, Greely, Peary, Ross, Gerlache, Bernacchi, Andree, Amsden, Amundson a další se všichni snažili zaútočit na zamrzlou citadelu tajemství. .

Pevně ​​věřím, že Andree a dva stateční společníci, Strindberg a Fraenckell, kteří toho nedělního odpoledne 11. července 1897 odpluli v balónu „Oreon“ ze severozápadního pobřeží Špicberk, jsou nyní ve „vnitřním“ světě a bezpochyby se bavíme tak, jak jsme se s mým otcem bavili dobrosrdečnou obří rasou obývající vnitřní atlantický kontinent.

Svým skromným způsobem, který jsem těmto tématům věnoval léta, jsem dobře obeznámen s uznávanými definicemi gravitace a také s příčinou přitažlivosti magnetické jehly a jsem připraven říci, že pevně věřím, že jehla je ovlivňována výhradně elektrickými proudy, které zcela zahalují zemi jako oděv, a že tyto elektrické proudy v nekonečném okruhu vycházejí z jižního konce válcového otvoru země, difundují a šíří se po celém „vnějším“ povrchu a šíleně se řítící dál ve svém kurzu směrem k severnímu pólu. A zatímco se tyto proudy zdánlivě řítí do vesmíru na zemské křivce nebo okraji, přesto opět klesají na „vnitřní“ povrch a pokračují ve své cestě na jih podél vnitřku zemské kůry,²⁴

²⁴ „Pan Lemstrom dospěl k závěru, že elektrický výboj, který lze vidět pouze pomocí spektroskopu, se odehrává na povrchu země všude kolem něj a že z dálky se bude jevit jako slabé zobrazení Aurory, jevů bledého a planoucího světla, které je někdy vidět na vrcholu pohoří Spitzbergen." -- The Arctic Manual, strana 739.

Pokud jde o gravitaci, nikdo neví, co to je, protože nebylo určeno, zda je to atmosférický tlak, který způsobuje pád jablka, nebo zda 150 mil pod povrchem Země, údajně v polovině zemské kůry. , existuje nějaká silná zátěžová přitažlivost, která ji přitahuje. Studenti fyziky tedy nevědí, zda je jablko, když opustí větev stromu, taženo nebo vrženo dolů k nejbližšímu bodu odporu.

Sir James Ross tvrdil, že objevil magnetický pól na asi sedmdesáti čtyřech stupních zeměpisné šířky. To je špatně – magnetický pól je přesně v polovině vzdálenosti přes zemskou kůru. Pokud má tedy zemská kůra tloušťku tři sta mil, což je vzdálenost, na kterou ji odhaduji, pak je magnetický pól nepochybně sto padesát mil pod povrchem země, nezáleží na tom, kde se test provádí. A v tomto konkrétním bodě sto padesát mil pod povrchem gravitace ustane a neutralizuje se; a když překročíme tento bod směrem k „vnitřnímu“ povrchu Země, zpětná přitažlivost geometricky naroste na síle, dokud nepřekonáme zbývajících sto padesát mil, což by nás vyneslo na „vnitřek“ Země. Země.

Pokud by tedy byla zemskou kůrou vyvrtána díra v Londýně, Paříži, New Yorku, Chicagu nebo Los Angeles ve vzdálenosti tří set mil, spojila by oba povrchy. Zatímco setrvačnost a hybnost závaží spadlého z „vnějšího“ povrchu by ho zanesly daleko za magnetický střed, přesto by před dosažením „vnitřního“ povrchu Země postupně snižovala rychlost, poté, co prošla polovinou dráhy. bodu, nakonec se zastavte a okamžitě spadněte zpět k „vnějšímu“ povrchu a pokračujte v kmitání, jako když se kyvadlo houpe bez energie, dokud nakonec nespočine v magnetickém středu, nebo v tom konkrétním bodě přesně o jedno- polovina vzdálenosti mezi „vnějším“ povrchem a „vnitřním“ povrchem země.

Kolísání Země při jejím každodenním víření dokola ve své spirálové rotaci – rychlostí větší než tisíc mil za hodinu, neboli asi sedmnáct mil za sekundu – z ní dělá obrovské elektrogenerující těleso, obrovský stroj. , mocný prototyp malého uměle vyrobeného dynama, které je v nejlepším případě jen chabou napodobeninou přírodního originálu.

Údolí tohoto vnitřního kontinentu Atlantidy, hraničící s horními vodami nejvzdálenějšího severu, jsou v sezóně pokryta těmi nejvelkolepějšími a nejbujnějšími květinami. Nikoli stovky a tisíce, ale miliony akrů, ze kterých je pyl nebo květy unášeny téměř všemi směry daleko do dálky díky zemskému spirálovému kroužení a z toho plynoucímu pohybu větru, a jsou to právě tyto květy nebo pyl z obrovského květinového louky "uvnitř", které produkují barevné sněhy arktických oblastí, které tak zmátly severní průzkumníky. ²⁵

²⁵ Kane, sv. I, strana 44, říká: „Mili jsme kolem ‚karmínových útesů‘ Sira Johna Rosse v dopoledních hodinách 5. srpna. Plochy červeného sněhu, z nichž odvozují své jméno, byly jasně vidět ve vzdálenosti deseti mil od pobřeží. ."

La Chambre ve vyprávění o Andreeově balónové expedici na straně 144 říká: „Na ostrově Amsterdam je sníh zbarven do červena na značnou vzdálenost a učenci ho sbírají, aby ho mikroskopicky prozkoumali. , jisté zvláštnosti; předpokládá se, že obsahuje velmi malé rostliny. Scoreby, slavný velrybář, to už poznamenal."

Nepochybně tato nová země „uvnitř“ je domovem, kolébkou lidské rasy, a nahlíženo z hlediska námi učiněných objevů, musí nutně mít nejdůležitější vztah ke všem fyzikálním, paleontologickým, archeologickým, filologickým. a mytologické teorie starověku.

Stejnou myšlenku vrátit se do země tajemství - na úplný začátek - k původu člověka - najdeme v egyptských tradicích dřívějších pozemských oblastí bohů, hrdinů a lidí z historických fragmentů Manetho. , plně ověřené historickými záznamy převzatými z novějších vykopávek v Pompejích, stejně jako tradicemi severoamerických indiánů.

***

Nyní je jedna hodina po půlnoci – je tu nový rok 1908 a toto je jeho třetí den, a když jsem konečně dokončil záznam svých podivných cest a dobrodružství, který bych si přál dát světu, jsem připraven, a dokonce touhu po klidném odpočinku, o kterém jsem si jist, že bude následovat životní zkoušky a peripetie. Jsem starý v letech a zralý na dobrodružství i smutky, přesto jsem bohatý na pár přátel, které jsem si upevnil ve svých snahách vést spravedlivý a upřímný život. Jako příběh, který je téměř dovyprávěn, můj život uniká. Mám silné  tušení, že se nedožiju východu dalšího slunce. Tímto uzavírám své poselství.

Olaf Jansen.

ČÁST SEDMÁ:

Autorův doslov

Při dešifrování a úpravách rukopisů Olafa Jansena bylo mnoho potíží. Dovolil jsem si však rekonstruovat jen velmi málo výrazů, a tím jsem nijak nezměnil ducha ani význam. Jinak nebyl původní text přidán ani přepracován.

Je pro mě nemožné vyjádřit svůj názor na hodnotu nebo spolehlivost úžasných výroků Olafa Jansena. Zde uvedený popis podivných zemí a lidí, které navštívil, umístění měst, jména a směry řek a další zde uvedené informace, ve všech ohledech odpovídají hrubým nákresům, které mi dal tento starověký mořeplavec do péče. Spolu s rukopisem je mým záměrem někdy později předat Smithsonovu institutu, aby byl zachován ve prospěch těch, kteří se zajímají o tajemství „nejvzdálenějšího severu“ - zmrazený kruh ticha. Je jisté, že ve védské literatuře je mnoho věcí, v „Josephovi“, „Odyssey“, „Iliadě“, „Počátcích dějin čínské civilizace“ Terrien de Lacouperie.

KONEC