LÉK VŠECH LÉKŮ - ODPUŠTĚNÍ

Dostávám se opět na tenký led, protože někteří budou  hned od začátku nesouhlasit.Takže pojďme na to J

Většina z nás ten pocit velmi dobře zná. Vlastně si troufnu říct, že všichni. Někdo ti ublíží, poníží, naštve, rozčílí a ty si řekneš…

TAK TOHLE TI V ŽIVOTĚ NEZAPOMENU!

Seš naštvanej a zuříš! Jak si to mohl dovolit? Co jsem mu udělal, ze on takhle na mě?! …No a je to! Je zaděláno!

Držíš si ten pocit vzteku na toho člověka uvnitř! Já tomu říkám, že si hodíš na záda dobrovolně kříž. Řekněme vážící 10 kg. Přijdu za tebou a řeknu ti, ať si ten kříž, co si táhneš na zádech sundáš, že tě tíží, při tvé cestě životem…vidím ho na tvých zádech. Ale ty ne, ty jen zavrtíš hlavou a řekneš: To v žádným případě, za to co mi udělal, to se nedá odpustit…a povyhoupneš si to 10-ti kilový závaží nahoru a jdeš dál tím svým těžkým údělem života.

 Sranda je, že těch křížů po cestě, který si dobrovolně na záda hodíme, je dost a dost. On jeden, či dva se dají v pohodě nést, ale jak jich přibývá, začnou se nám podlamovat kolena a pak přichází nemoc. Nemoc, která nás má upozornit, že si těch křížů (rozuměj trápení, ublížení, ponížení, vzteků) neseme příliš moc na těch zádech. Že musíme nějakej, nejlépe všechny odhodit a jít opět vzpřímeně dál. Co my na to? 

Ne neee, já mám svý kříže na zádech rád. Mě nevadí, že jdu po cestě s ohlým hřbetem a skučím bolestí. Vezmu si nějakou pilulku a ono to přejde…

Příklad:

Nejlépe na ženě J

Taková malá imaginární situace…

Jsem žena, je mi 17 a na střední za mnou přijde spolužák a řekne mi, že jsem tlustá kráva!

Grrrr…vrrrr áááááh, to bolí, jak tohle o mě může říct? To je ale haj..! Ty..týý. týýý debile! Blbče! Kreténe!

Lítají emoce ven. Kluk se v klidu otočí a jde si po svým.

A já  udělám co?

Vařím vzteky, proklínám ho, nenávidím, propíchla bych ho hned nůžkama, držet je v ruce!

A teď to příjde…TOHLE MU NIKDY NEZAPOMENU! (šup a mám ho na zádech!...néé toho kluka! J ten kříž přece! )

Pokaždé, když se jen někde mihne kolem mě, propichuju ho očima a vysílám nenávistný signály! Trpím , jak zvíře až do maturity a prohlížím se v zrcadle, jak to myslel. Jsem fakt tak tlustá? 

No jasně, že nejsem! Ten parchant! Rozčtvrtit a trhat nehty zaživa, by zasloužil! Emoce, emoce, emoce…negativní. 

Já vím, je to přirozený. Ale pojďme to trochu rozpitvat.

1.Ten kluk, určitě neřekl svoje odvážný slova jen tak. Někde musel být prvotní impuls. Práskla jsem ho třídnímu, že kouřil na záchodě. Nebo jsem přemluvila třídu, že půjdeme na romantickej film, místo na fotbal J nevím. Někde prostě musel být impulz ode mne. Žádnej kluk, jen tak bezdůvodně, to žádné holce neřekne, pokud ho pořádně nevytočí! J To dá rozum, ne?

2.Když řekl, že jsem tlustá kráva, zřejmě nějaký to kilečko navíc bude. Jinak by třeba řekl, že jsem vyschlá, jak vyžle,ne?

Takže v podstatě mi řekl pravdu, i když nééé úplně nejlepším způsobem.

3. To nejdůležitější ale je, že já mu to neodpustím-NEVER! (Nikdy)

Holky pochopí, proč ne. Kluci… my holky nepochopíme…Never J (Nikdy)

Takže si celej život tuhle vzpomínku (urážku) nesu sebou, kříž, jak já říkám. Je mi třeba 50 let , ale toho parchanta ze školy si stále velmi dobře pamatuju. Nebo si myslím, že ne, ale když nastane něco v životě podobnýho,tak ta vzpomínka vyskočí jako žihadlo. To znamená, že ten jeden z křížů na mých zádech ( nezůstala jsem u jednoho) tam stále je!

A co čert nechtěl, potkám toho kluka po X letech. On úsměv od ucha k uchu a chce se se mnou vřele vítat a já?

 Se zbláznil ne?  Po tom co mě udělal? On snad dělá, že si to nepamatuje!

Ahooooj Kačko, jak se máááš?? Jak dlouho jsme se neviděli od školy??? Já tě tak rád vidím!

Já:

Je to přesně 33 let a já si to dobře pamatuju! Najednou jsem pro tebe Kačka, co?  Už nejsem tlustá kráva??!!

Co blbneš Kačko? Jaká tlustá kráva?? Co to meleš?? Vypadáš dobře..:-)

Ty si nepamatuješ, cos mi řekl tenkrát ve škole?

Neee…? Co? Fakt, promiň, nevím.

Teď znejistím…ty si to fakt nepamatuješ?

Ne! Vůbec nevím, co to meleš…jestli jsem něco řekl, tak se omlouvám, to víš, byly jsme puberťáci, ale fakt nevím..

Celý to píšu, aby bylo jasný..že já, Kačka si nesu celých 33 let na zádech ten pitomej 10-ti kilovej kříž a on ..debil, si to ani nepamatuje, proč jsem si ho tam dala!

Jasně, protože je kluk…vracím se do své role…jako já…a my prostě si takovýhle věci nepamatujeme J

Zase máme jiný mouchy holky..klid, však vy víte J

Jenže Kačka si to svoje TOHLE MU NIKDY NEZAPOMENU…nese 33 let. Komu to nezapoměla?

SOBĚ! Komu ubližovala? SOBĚ!

Jemu to neublížilo ani zbla. Jedinej, komu to ubližuje, je Kačka.

A to je to, co tady chci říct.

Kdyby to brala, jako zpětnou vazbu…i když drsnou. Mohla pro sebe něco udělat. Navíc, kdyby to tomu klukovi odpustila, mohla žít 33 let bez zatěžující hořké vzpomínky a tedy o jeden kříž na zádech míň.

Vím, o čem mluvím. Chtěl jsem na tomto příkladě ukázat nesmyslnost našich dobrovolných trápení, která si neseme někdy až za hrob a která nám pak ( ještě před tím hrobem-dá rozum) způsobují nemoci. Pokud je křížů na zádech moc, nebo je extra těžkej, tak způsobí i ty nejzávažnější nemoci!

Dostávám se k jádru pudla…to je ale nesmyslný rčení,viď??! J

Můj příběh s tátou

Když mě bylo 15 let a začal jsem chodit na střední, byl jsem pěkný kvítko. Hned jsem se na škole zapsal do podvědomí, když jsem se čtvrťákama v hospodě vypil cca 3,5 piva a opilýho mě chytili na internátě a oznámili to rodičům. Komu se nezdá být opilej po 3,5 pivu, byly to moje první celý piva v životě. A protože jsem přece kabrňák a nechci vypadat před maturanty jako zajíc, tak jsem dělal, že pivo piju už od 12-ti J No jo puberta…

To nejsem já...ale vypadá to dobře, ne? J

Prasklo to a rodiče si pro mě přijeli…ostuda jako hrom, co vám mám povídat. Ale dopadlo to v pohodě. Zajeli jsme do restaurace a tam se mě snažili vysvětlit, že to nebylo jednoduchý, abych se dostal na tu školu a že bych si toho měl vážit a takový ty řeči rodičů, který v 15-ti vůbec nevnímáte a jdou jedním uchem tam a druhým ven…Byl jsem jenom rád, že to proběhlo relativně v klidu.

Jenže neuběhlo ani půl roku a tentokrát se svýma vrstevníkama jsme to okusili sami. A protože jsme opravdu nebyli na alkohol zvykli, opili jsme se. Já tedy během relativně krátké doby po druhé..

Samozřejmě to opět prasklo a rodičové si museli pro mě na internát opět přijet. Sedli jsme do auta a vyjeli směr domů.

Stejná cesta jako minule, říkám si, jedem pokecat do tý samý restaurace…

Táta povídá vystup si…tak lezu ven z auta a jdeme sami dál bez mámy. 

To je nějaký divný, říkám si..a v tom jsem dostal ránu do obličeje, že jsem málem upadnul na zem. 

Něž mě došlo, co se děje, přišla druhá opět do obličeje a tentokrát jsem upadnul. Začala mě téct krev z nosu i z obočí.

Vstaň!  Zavelel otec a mě se vůbec nechtělo. Povídám vstávej!

Tak jsem vstal

Ty nevděčnej hajzle a BUM..další rána do obličeje…hlava mi třeští, cítím kapky krve, jak mi stíkají na oblečení.

Už dost říkám si, mám v hlavě děs a hrůzu. Jenže to není konec a dostávám další a další …až mi to začíná být jedno…

Už nechci vstávat, chci jen ležet a umřít. Chci, aby věděl, že zabil svoje dítě, chci aby trpěl. NENÁVIDÍM HO!

Nakonec jsem vstal. Přestal, asi viděl, že mám dost.

Jdeme…zvedám se a pomalu, opatrně, protože nevěřím, že je konec. Otec se otáčí a vykročí směrem ode mě, tak se tedy zvednu a jdu za ním, začínám se otírat od krve  a v tom se on otočí a dostanu další. Zvoní mě v uších, přestávám slyšet a vnímat. Jen tupě zírám, jak raněné zvíře před sebe..

To aby sis to pamatoval! Říká on

A já na to : TAK TOHLE TI NEZAPOMENU DO KONCE ŽIVOTA ( a mám ho na zádech-ten kříž)

To taky nejsem já ...jen ilustrace...selfíčka tenkrát nebyly...

Přišli jsme domů, máma, když mě uviděla, plakala. Asi jí to dralo srdce, ale mě to nepomohlo. Chtěl jsem dokonce utéct z domu, ale nakonec jsem se vrátil do školy a snažil se zapomenout…ale nemohl jsem.

Za to co mi udělal, jsem si řekl, že ho budu nenávidět celej život. Uzamknul jsem si to pěkně hluboko dovnitř.

Je jasný, že po tomto zážitku jsem ho neměl rád. Ale nějak jsme spolu vycházeli.Po letech, když už jsem byl dospělej, se naši rozváděli. Začali tahanice o majetek, i když ho moc nebylo.

Máma se snažila i to málo rozdělit mezi nás s bráchou, ale otec, založenej materialista s tím nesouhlasil. Chtěl víc pro sebe. Protože v té době navíc pil, došlo k situaci, kdy se stalo něco dalšího.

Když máma řekla, že to nechce pro sebe, ale pro nás, pro děti ( i když už dospělý ) řekl otec větu:

Nic nikomu nedám.Tohle nejsou moje děti!

Stál jsem s mámou a díval se na jeho výraz zlosti a do toho ty slova, která jakoby bodla dýku do mého srdce. Okamžitě se mi vybavilo z nitra, jak mě zbil, jako psa. A to jsem si myslel, že už jsem na to zapomněl. Vůbec ne, bylo to pěkně ukrytý, vyplulo to na povrh a já opět ucítil váhu toho kříže na zádech, co jsem si nesl od 15-ti let.

Řekl jsem mámě:

Jdeme, tady už není co dál řešit. S ním jsem skončil. 

A v hlavě mi znělo opět:

TOHLE TI NEZAPOMENU DO KONCE ŽIVOTA! A navíc, za tohle se s ním už nikdy nechci vidět!

Jak jsem řekl, tak se stalo. 10 let jsem ho neviděl. Nikdy jsem předtím nepochopil, jak se někdo v rodině může rozhádat natolik, že spolu třeba celej život nepromluví už ani slovo. Teď jsem to pochopil.

Po pár letech, mi to občas přišlo trochu líto. Přece jen, to stále přes to všechno byl můj otec. Ale byl jsem tvrdohlavej a řekl, že on byl ten, kdo to celý způsobil, takže on musí přijít první na usmíření. Věděl jsem, že ho přijmu, ale první kdo příjde jsem být určitě nechtěl!

Léta utíkala a máma občas zkusila, jestli bych za tátou nezajel a nevyříkali jsme si to. Ne, on musí zavolat a říct, že se chce omluvit. Já jsem nic neudělal, trval jsem na svým.

Uběhlo 10 let a táta dostal rakovinu. Bylo to v době, kdy já měl po své nemoci zad (článek zde )

V době, kdy už jsem věděl, že existuje nějaká energie, kterou se dá léčit. Zabýval jsem se už Reiki a celkově uzdravováním pomocí energií.

Do toho přišla máma, že táta leží v Brně na Žlutým kopci, na Onkologii. Přišla za mnou, že to s ním vypadá velmi zle, a že by bylo dobrý, abych s ní za ním zajel.

No jo, ale já měl na zádech 2 kříže od něho a nechtěl jsem si je sundávat. Tížili mě moc, to jo, ale přeci jsem řekl, že mu to do konce života nezapomenu…

Rozhodnutí padlo, může umřít brzo, musím ho vidět. Odjel jsem s mámou do nemocnice.

Ta bytost, která k nám přicházela v nemocničním županu, připomínala mého otce jen velmi vzdáleně. Neviděl jsem ho 10 let a po ozařování a chemoterapii se z něj stala troska. Byl to šílenej pohled. Jeho oči bez jiskry života, úplně někdo jinej, než jsem si pamatoval. Pocítil jsem lítost, že jsme ztratili 10 let a muselo to dojít až tak daleko, že se vidíme, těsně před tím, než umře. Přesně tak totiž vypadal.

Nemluvili jsme o tom, co bylo. Jen jsme prostě mluvili. O mých dětech, o životě tam venku za zdmi nemocnice a tak.

Odjížděl jsem a hlavou se mi honilo spousta věcí. S mámou jsme se shodli, že to nevypadá na příliš dlouho, že asi brzo umře. To je naprosto šílený, když si něco takovýho připustíte.

Doma jsem seděl a přemýšlel. Nemysli si, nezapomněl jsem mu to. Vůbec ne!

Sedím, koukám do krbu a pak to přišlo. Co to s tebou je?! Říkám si! Je to tvůj táta, prostě mu pomůžeš a basta!

Musíš mu ale nejdřív odpustit…To se mi honilo hlavou. No jo, ale to není tak jednoduchý, viď? 

Říct odpouštím, to je docela lehký, ale odpustit ze srdce a tím sundat ze zad ten kříž, co o nich pořád mluvím, zase tak lehký není. A co ta moje bolest, co mi způsobil? Přeci to jen tak nezahodím někam…?! To jsou pochody v našich hlavách ( dnes vím, že zcela nesmyslný)

Rozhodnutí padlo…chvíli jsem se zamyslel a pak…z celého srdce jsem mu vše odpustil. 

Zároveň jsem odpustil i sobě, že jsem to v sobě tak dlouho držel. 

BUM… a 2 kříže spadly na zem a proměnil se v energii matky země!

 Málem jsem odletěl z křesla nahoru, jak se mi ulevilo, až jsem začal plakat jako malý dítě. Ten den jsem poznal kouzlo odpuštění. Toho pravého, co myslíš vážně a jde ti z hloubi duše. To, které osvobozuje a ulevuje.

Díky tomu, jsem našel sílu se s tátou znovu setkat, když ho pustili domů umřít, protože už mu nedali naději. Chemoterapií a ozařováním mu úplně spálili celej spodek mezi nohama, takže měl ztvrdlý varlata a nemohl pořádně na záchod, ani na malou ani na velkou. Ztrácel rovnováhu, protože ozařování mu zničilo lymfatický systém. 

Nebudu zde psát, co si o tomhle druhu „léčení“ myslím. Jen jedno :

Tenhle podvod na lidech a úmyslné poškozování lidí, by mělo konečně skončit! Zeptejte se svýho doktora, jestli by podstoupil dobrovolně chemoterapii, nebo ozařování, či by to doporučil někomu ze své rodiny. Je to nechutnej byznys s lidským strachem o život.

Ale vrátím se raději k příběhu odpuštění. Tady vznikl vlastně taky názorný příklad. Pomůže můj vztek, či zlost na systém uzdravování něčemu? Ne, nepomůže.

 Mám si dát kříž na záda navíc k tomu všemu? Rozuměj tím to, že jim to nikdy v životě už neodpustím? Ne, já jim to odpouštím. Táta dostal rakovinu, stejně tak jako já moji nemoc ( o které píši zde ) ,proto, aby se z toho poučil. 

Aby mu ukázala, že jde špatným směrem v životě, že by měl něco změnit. Nemůžu nenávidět za to doktory, přestože používají metody, které zabíjí lidi. Že to jsou silná slova ? Když si přečteš statistiky úmrtí v reálných číslech, ne ty opracované a podsouvané oficiálně, schválně zavádějící, dojdeš ke stejnýmu názoru. 

Je to stejná pravda, jako že v Bosně jsou nejstarší a největší pyramidy na světě ( dosud objevené ) článek o pyramidách si můžeš přečíst zde

Ale zpět k tátovi. Odpustil jsem mu a začali jsme pracovat na jeho uzdravení. Jediný, co jsem si nebyl jistej, bylo to, jestli se chce opravdu uzdravit. To je totiž to nejdůležitější, aby se člověk opravdu uzdravil. Jasně, každý se chce uzdravit, že? Jenže uvnitř to být pravda nemusí. 

Někdy ta duše už může být rozhodnutá, že stačilo. V tomto případě, by se pomáhat nemělo. Protože to není pomoc. Nemůžeš pomáhat někomu, kdo nechce, protože nevíš, co je pro něj dobré. To co je dobré pro tebe, nemusí být dobře pro někoho jinýho.

Příklad:

Housenka se zakuklí a z kokonu se začne klubat krásný motýl. Člověk u něj sedí, kouká, jak se motýl velmi těžko z kokonu dostává. Začne mu ho být líto. Chudák motýl! Jak se dře a nejde mu to. 

POMŮŽU MU !

A tak milý člověk, opatrně nařízne kokon, aby motýl mohl lépe vylézt. Co se stalo?

Motýl tuto zkušenost potřebuje, proto to matka příroda tak zařídila. Při vysvobozováni z kokonu, které je pro něj těžké, totiž získává sílu do svých křídel, aby pak mohl létat.

Po rozříznutí kokonu, se sice motýl dostal snadno ven, ale už nikdy nenašel sílu v křídlech, aby mohl lítat. Proto byl odsouzen celý svůj život chodit po zemi.

Tak to vypadá, když chceme v dobrém úmyslu pomoc někomu, kdo pomoc nežádá. V podstatě mu ublížíme, protože to, co si myslíme, že je správný a dobrý, může být správný a dobrý pouze v naší hlavě, ne pro dotyčnýho.

Táta však pomoc přijal. Začali jsme léčit Reiki i Shamballa, dával jsem mu speciálně upravenou vodu. Ač k nevíře, jeho stav se začal lepšit.

 Zlepšila se motorika, zmizela cukrovka a vysoký krevní tlak. Divný? Ne!?

Cukrovku mají lidé, kteří nedávají dostatek lásky kolem sebe, proto ji nemůžou dostat zpět a chybí jim cukr. Tak to bylo i s tátou. Jenže mi k sobě našli opět cestu a on ucítil moji lásku a začal dávat a příjmat…cukrovka odešla.

Píchal si 5x denně inzulin. Po terapii a lásce…ani jednou…měl najednou totiž cukr v krvi v pořádku. Doktoři řeknou, že cukrovka nejde vyléčit. Tak jak je to možný?

 Jeho doktorka mu řekla, aby si pro jistotu píchal inzulin alespoň jednou denně…pro jistotu! Chápeš to?! Vůbec nevěděla co se děje! 

Strach ji řekl, že si má raději táta píchat inzulin preventivně! Protože nerozuměla tomu, proč  najednou cukrovku nemá! 

To stejný bylo s vysokým krevním tlakem. To se podařilo, jenže rakovina stále ne. Táta to nebral příliš pozitivně. Asi stylem…k čemu mi je , že už nemám cukrovku a vysokej krevní tlak, když mám pořád raka! Tati, povídám mu, víš kolik lidí by nevím co, za to dalo, aby neměli cukrovku? Aby neměli vysokej krevní tlak? A ty tady na to pliveš! L Nejde všechno hned, víš jak dlouho sis přidával kříže na záda, než dostals rakovinu? A teď to chceš hned vyléčit, jinak seš zklamanej? 

Trpělivost. Vím, člověk, když je nemocnej mívá někdy málo naděje, ale ta je nesmírně důležitá. Víra je nesmírně důležitá pro uzdravení. Článek o víře zde.

Postupně jsme stabilizovali stav a setkávali se buďto u mě doma, nebo u něj. Schválně jsem ho nechával zavolat samotnýho, abych se přesvědčil, že léčení opravdu chce. A on volal. J

 Dokonce za mnou přijížděl, i když to neměl jednoduchý. Nevěděl jsem, jestli to je touha po uzdravení, nebo touha o zpětný kontakt se svým synem, ale obě dvě varianty byly dobrý pro jeho zdraví. Našli jsme díky jeho nemoci k sobě opět cestu. Byl jsem šťastnej, že se jeho stav lepšil. Vše trvalo 2 roky. Navíc měl ještě šedý zákal, takže přestával vidět. nechtěl vidět skutečnost takovou jaká je. O 2 roky se mu ale prodloužil život, přestože ho pustili domu v podstatě dožít. 2 roky kontaktu, které nám vynahradily 10 let. 

Protože jsem viděl, že ztrácí zájem pokračovat v léčení, navrhl jsem mu regresní hypnózu. Budu později psát o vlastních zkušenostech s touto hypnózou, proto teď jen okrajově.  Jedná se o hypnotický stav, ve kterém se člověk dostane do některých z minulých životů a může je vidět a opět prožívat střípky okamžiků z nich. J ( o hypnóze již odkaz zde )

Vidím ,jak se někteří šklebí a říkají si, no až sem dobrý, teď už ale ulítnul ten Shark! J 

Skeptici vydržte do mýho dalšího článku, kde vše objasním J

Táta mě překvapil. Vyprávěl jsem mu totiž o svých zážitcích z regresní hypnózy. Okamžitě chtěl taky J

Řekl jsem mu, že i já umím provést regresní hypnózu a že to můžeme zkusit, jestli tedy opravdu chce. Okamžitě souhlasil. Nebudu zde psát, co viděl, ale jen podstatnou jednu věc. Ve všech minulých životech, kam mu bylo dovoleno nahlídnout, byl sám. Stejně tak sám, jako teď, kdy žil svůj zbytek života na chalupě se svojí novou ženou, bez trvalého kontaktu se svojí rodinou.

V tu chvíli mi jej bylo líto, mrzelo mě, že i v tomto životě nedošel dál a zůstal v podstatě sám…jenže to tak úplně nebyla pravda…to ale až dál…už je to dlouhý,co? J 

Vydrž, bude i více mystiky..:-)

Složil jsem tátovi jídelníček, aby si odkyselil organismus a dál se snažil pomáhat, tak abychom porazili i tu rakovinu.

Jenže začalo to skřípat. Jídelníček, který by odkyselil tělo a zabránil dalšímu bujení totiž táta nedodržoval. Ze začátku ano, jenže pak přišel... támhle smaženej řízeček...tuhle mastnej salámek a další „pochutiny“ kterých se nedokázal vzdát.

Pokud si říkáš, co je na tom špatnýho...přečti si článek : Proč nejím maso

Snažil jsem se vysvětlit, že to je život, nebo smrt, že není jinej výběr, ale on si myslel, že pár dobrých jídel přeci neuškodí. Teď vím, že duše už tehdy věděla, že stejně odejde. Proto jsem přestal tlačit na pilu a nechal tátu se rozhodnout, co si sám vybere. Jedno už věděl, a to, že život není jen jeden J 

To jsem moc rád, že jsem mu mohl ukázat, protože pak ztratíš strach ze smrti, když víš, že se znovu narodíš J Sice si to pak nepamatuješ…ale smrt znamená pouze nový začátek.

Jsem vděčnej za ty 2 roky života navíc, taky za to, že jsem se přesvědčil, že vyléčit jde cokoliv, pokud sám chceš.

Během této doby jsem se dověděl, jak těžké dětství táta měl. Narodil se 4 roky po válce a jeho otec měl nějaké zranění v hlavě právě z druhé světové války. Úplně ho to změnilo a opíjel se dennodenně do němoty. 

Bylo jich celkem 9 děrtí doma a když přišel jejich otec z hospody, všechny je začal mlátit hlava nehlava. Rozbíjel nábytek a vyhazoval ho z okna. Táta mě vyprávěl, jak jednou přišel znovu opilej a podřezal v opilosti večer všechny králíky. Pak je zakopal na zahradě. Ráno, když se probudil z opice si nic nepamatoval a napadl pěstmi staršího bráchu od táty a začal řvát, proč pozabíjel ty králíky a zakopal je na zahradě…všichni byli v šoku.

 Snažili se chránit jeden druhého a pravidelně utíkali z domu se někam schovat, když došlo k těmto situacím. Jejich máma, byla taky bita. Na ně, na děti byla pak tvrdá a nesmlouvavá, však se s ní život taky nemazlil. Děti neměli zastání u nikoho. Drželi při sobě a snažili se „přežít“. Když byl někdo pryč z domu, trpěl hrůzou, co se doma děje s ostatními.

 Můj táta, když byl na vojně, měl neustále svíravej pocit na hrudi, ze strachu o své mladší sourozence.

Všichni si do života odnesli svoje „kříže“ . 

Tento kříž byl však nejtěžší ze všech. Nenávist v srdci k otci a snad i k matce, která jim nepomohla. Beznaděj, vztek, lítost a nenávist. To jim zůstalo v jejich srdcích. Přesně tyto emoce vyvolávají ty nejtěžší nemoci. 

Jeden za druhým pomalu umírají na rakovinu, nebo se upíjí k smrti. Protloukají se životem a celý život ten kříž nesundávají. Tátu asi nejvíc zlomilo, že během naší terapie umřela na rakovinu jeho starší sestra, která se o něj starala... o mladšího brášku. Chránila ho před otcovým bytím a dávala mu poct bezpečí. Miloval ji. Když umřela, ztratil chuť žít a začalo to jít z kopce i sním.

Protože jsem nechával na tátovi, aby se ozval na další terapie, pomalu to zvolňovalo a to už jsem začal vnímat, že to asi nedopadne. Tělo se začalo zalívat vodou a po dvou letech se rakovina opět rozbujela. Vím, že to vzdal, že věděl, že konec příjde. Nevyčítám mu to, ani sobě, jen to konstatuji.

Odvezli ho do hospicu. Byl na tom už opravdu zle. Doktorka nám řekla, že pravděpodobně nevydrží do rána, abychom za ním přišli. Přišli jsme,ale brácha byl v zahraničí. Táta ho měl moc rád, když byl malej, tak mu říkal „rybízek“ J

Když jsme přišli do pokoje s mamkou a tátovou novou ženou, leželo v posteli opuchlý tělo nalitý vodou. Který samo dýchalo. Věděl jsem, že duše je mimo tělo, že to tělo už není táta. Že to je jen „obnošený kabát“ jeho duše, který končí svoji životnost. Cítil jsem jeho duši v rohu místnosti.

 Pak najednou se vrátila duše do těla a snažila se nám něco říct..ale to tělo, to už nezvládalo. Neotevřelo pusu, jen chroptělo. V tu chvíli jsem věděl, že táta už ví to, co jsem se mu snažil ukázat díky regresní hypnóze. To, že duše žije i bez těla. Možná mi to chtěl říct, ale nebylo mu to dovoleno. 

Zavolala jsem bráchovi. Myslím, že byl čtvrtek. Chtěl jsem, aby ho táta alespoň slyšel. Brácha na něj mluvil přes mobil a já věděl, že ho táta slyší, i když tělo nevnímalo. Pořád jsem ještě držel naději, že se může stát, že se z ničeho nic probudí a nastane „zázračné uzdravení“ jak tomu říkají doktoři J

 Ve skutečnosti na cestě mezi životem a smrtí, člověk dostane informaci, že ještě nepřišel jeho čas a má se vrátit. Většinou tihle lidé se proberou a z ničeho nic se rychle uzdraví třeba i z rakoviny. Pak se úplně změní…podobně jako já J

Odjeli jsme domů. Brácha se měl vrátit až v neděli. Doktorka řekla, že táta určitě nevydrží. Ať počítáme pro jistotu s nejhorším už tuto noc, ze čtvrtka na pátek. Že mu selhávají orgány. 

Musí vidět bráchu, říkal jsem si, určitě nezemře dřív. Hned mě došlo, že bráchova návštěva bude zlomová, buď se táta probere, nebo odejde.

V pátek ráno jsme šli opět do hospicu, táta stále žil. No žil, udržoval se při životě. Nevnímal, jen to tělo stále chroptilo oschlou pusou, jak stále dýchalo. Člověk si uvědomí, jak to vlastně je zařízeno, že to tělo dýchá samo a srdce tluče. Že to jsou věci, které se snažíme ovládat, ale oni si jdou svojí cestou, tak jak to má být, pokud do toho my nezasáhneme. 

Byla tam s náma teta, další tátova sestra. Nešťastná, nejen z tátova stavu. Prohodila něco, že musí jít za tím svým blbem. 

Kdo je to?  zvědavost mi nedala a zeptal se.. 

Kdo by to byl, můj muž…odvětila. 

Proč s ním teda seš, když je to blbec? ptám se logicky. 

Začala mě vyjmenovávat milion důvodů, ale to se jen snažila namluvit sama sobě,proč s ním je. Říkám jí, že to prokletí celé rodiny musí zlomit. Že musí v sobě najít sílu odpuštění a odpustit to otci i matce. Jedině tak najde klid a může začít znovu žít. 

Teta mi řekla: 

Ty ale nevíš, jaký to je, když tě tvůj vlastní otec vyhodí ven z domu v noční košilce a bosou do mrazu a sněhu…

Vylítnul z ní její strašák a noční můra, kterou v sobě nosí nejméně 60 let! Já vím ,povídám ji. Táta mě zbil, jako koně a pak mi později řekl ve vzteku, že nejsem jeho syn. 

Přesto jsem mu odpustil a nedovedeš si představit, jak se mi ulevilo a jak je mi dobře. Navíc jsem se díky tomu s ním opět sblížil a dověděl se, proč mi to udělal. Protože jsem si nevážil toho, jakou rodinu mi chtěl vytvořit, když on sám zažíval takový peklo na zemi. Nemůžeme odsuzovat druhý lidi, když nevíme, co za tím je, jakou bolest prožívají, jak moc jim bylo ublíženo a jak moc málo lásky dostávali jako děti.

V tom se ozvala tátova nová žena a říká, že se táta přesně tímhle trápil každý den, za to, co mi udělal…

Já mu to odpustil, povídám jí a tím i tátovi, který ležel na posteli a jeho duše nás pozoroval láskyplně z rohu místnosti. Teď se dověděl, že dostal odpuštění a může v klidu odejít. 

Já mu to nestačil říct…nenašel jsem sílu mu to říct, když byl ještě při vědomí, tak jsem byl rád, že se to dověděl, alespoň takto.

Vyzvání mobil a volá brácha:

Přijedu už v sobotu, kamarádka si udělala zranění a musíme zpět do Brna! Co táta, jak na tom je?

Přijeď povídám mu, čeká na tebe…

Věděl jsem, že vydrží, než brácha přijede. Odcházíme z hospicu a doktorka se ptá, jestli nechceme zůstat přes noc, že pravděpodobně tuto noc umře. Nechávám si co vím pro sebe a říkám ,že ne , že zítra opět přijdeme všichni.

Je sobota, beru sebou svoje děti, aby se šli rozloučit s dědou, jde s náma moje máma, současná žena, teta a přijíždí brácha se svojí přítelkyní. Táta přežil další noc, přes všechny prognózy. Střídáme se u něj u postele a mluvíme na něj. Všichni mluví na tělo, já koukám do rohu místnosti J Vím, že je šťastnej, protože tam má všechny, který měl rád. 

V tom mi dochází, že splnil svůj úkol v tomto životě : UŽ NENÍ SÁM!!! Jsem šťastnej za něj !

Byly jsme u něj dlouho, odcházíme večer, rozloučili se a teď už to je na něm. Nevím, co příjde. 

Přicházím domů a venku zapaluji svíčku pro něj, jako bych něco tušil…hodinu na to, když sedím s dcerou v zahradním domku a mluvíme o něm, přichází telefon z hospicu, že táta umřel…

Věděl jsem to...čekal na bráchu. Když jsme všichni přišli, jeho čas se naplnil. Ano tajně jsem doufal v zázračné uzdravení, ale to nebyla jeho cesta. Ta byla již u konce.

CESTA NAHORU

Nebyl jsem zdrcený, počítal jsem s tím, ale hlavně co mi v té situaci pomohlo, bylo vědomí, že smrtí nic nekončí. Vím, že necítil žádnou bolest, naopak, ucítil bezpodmínečnou lásku všech bytostí a to je nádhernej pocit, který si neumíme ani představit. Vím, o čem mluvím, protože jsem to zažil a je to neskutečná nádhera být ponořený v bezpodmínečné lásce. Známe to každý z nás, jen si to nepamatujeme, ale stále po ní podvědomě toužíme.

Měli jsem si přijet pro jeho osobní věci druhý den do hospicu. Domluvil jsem se tedy s jeho ženou, že ji vyzvednu kousek za Brnem, kde bydleli a zajedeme to vyřídit společně.

Po cestě autem přemýšlím, že měl rád písničku od Walderama Matušky _ Slavíci z Madridu.

 Musím mu to nechat zahrát na pohřbu, říkám si! Do toho mi říká jeho žena, co sedí vedle mě v autě. 

Ty Michale, hlavně mu musíme nechat zahrát Slavíky z Madridu, to on miloval! J 

Otáčím se na ni a povídám…já vím J teď jsem zrovna na to myslel.

Pokračujeme v jízdě a chvíli na to volá moje máma.

Ahoj, tak jsem přemýšlela, co tomu taťkovi nechat zahrát na pohřbu a musíš zajistit Slavíky z Madridu! J 

Já vím, povídám mámě. Zrovna se tady o tom bavíme v autě! J 

Tak fajn. odpovídá máma

Přijedeme do hospicu, sbalime věci, vyřídíme formality a když vycházíme ven…obrovskej slejvák. Jo jo, táto..povídám mu nahoru, já vím, je potřeba všechno starý spláchnout a začít znovu…

Sedám do auta, startuji, spustí se rádio a začnou hrát…Slavíky z Madridu…okamžitě bulím, jak malej kluk! 

Díky táto, říkám mu opět na horu, já vím  že tu jsi a loučíš se s náma. Do té písničky telefon a volá sestřenice, která měla tátu moc ráda, skoro jako svýho otce. 

Nezvednul jsem jí to, chtěl jsem slyšet tu písničku. Přijíždím ke dveřím, jeho žena nasedá a říkám poslouchej…J usměje se. To přeci není možný! J Ale je, povídám jí. Táta hrál na kytaru a rád zpíval český písničky. Hlavně Waldu.

Jedem zpět k ní domů a povídáme, co tak ještě vybrat, aby to bylo to, co měl rád. Povídám, že vím o tom zpěvákovi, co zpíval písničky od Elvise…nemůžu si vzpomenout na jméno, když v tom z rádia začne hrát…Je to paráda, lehnout si na záda a číst si…Karel Zich! Povídám, to je přesně ta písnička ! .-) Díky táto! J

Přijíždíme zpět a mě došlo, že volala sestřenice a já jí to típnul. Volám sestřence a říkám jí, že jsem nemohl, protože…a povyprávím příběh o Slavících z Madridu. Chvíli ticho na druhé straně a pak mi povídá:

Já ti volala, protože se mi zdál sen z pátku na sobotu (sestřenka nemohla přijít do hospicu), že za mnou přišel tvůj táta a povídá: Pojď, zazpívám ti Slavíky z Madridu.

Já na něj, vždyť nemáš kytaru, ale on: To nevadí, zazpívám bez kytary a zazpíval jí Slavíky z Madridu..!

Jo jo, nic z toho co povídám, jsem si nevymyslel. Vše je přesně tak, jak se stalo. Těch, kterých se to týká to vědí a můžou potvrdit.

Na pohřbu hráli všechny jeho oblíbený písně, včetně Slavíci z Madridu od Waldemara Matušky. Teď to asi zpívají spolu tam nahoře, pokud tedy Walda není zase zpět na zemi…to ale on asi neví…J

Celý tento příběh jsem napsal proto, že se mi skutečně stal. Protože jsem na vlastní kůži poznal sílu odpuštění.

Není nic na světě, co bychom nemohli odpustit, protože to odpouštíme hlavně sobě. Navíc nás to posune dál v životě a můžeme být dobrovolně zdraví a šťastní.

Kdybych tátovi neodpustil, nikdy bych tohle nezažil a nikdy bych neprožíval pocit štěstí, že jsem našel tu sílu to udělat. Mě to nesmírně posílilo. Shodil jsem postupně všechny kříže ze zad a jsem mnohem silnější a zdravější, než kdykoliv dřív. 

A navíc, vrátila se mi láska k tátovi, která se během života ztratila. Miluju ho, i když není v našem hmotném světě. Vím, že ho potkávám mezi ostatními bytostmi v meditacích, bytostmi, které nás milují všechny nesmírnou láskou, ať už jsme jakkoliv špatní nebo hodní. Ta láska je mnohem silnější, než cokoliv jinýho. Pro tuhle bezpodmínečnou lásku stojí za to žít teď a tady na zemi!

S úctou Váš

Michal Shark