neděle 26. července 2015

Moje NEMOC


Každá nemoc má svoji duchovní příčinu. Nemoc vzniká tam, kde je přeslechnuta duše, protože duše k nám promlouvá skrze tělo.



Jak jsem se již zmínil ve článku CESTA. Potkaly mě problémy s páteří. Začalo to vše nenápadně na fotbale, kde mě píchlo na pravé straně, po prochladnutí zpocených zad a následnému kopnutí do balónu. Od té doby se bolesti zad začaly stupňovat. Občas jsem nemohl vylézt z auta, protože jsem zatuhnul v sedící pozici a nemohl jsem se pak narovnat. Když jsem se po delší době vylézání z auta narovnal, tak jsem měl zase problém potom sednout zpět do auta atd.


Jako většina z nás, jsem tomu zase nepřikládal tolik důležitosti. Prostě když jsme zdraví, tak si toho příliš nevážíme a když se nám něco děje, máme tendenci to zlehčovat, nebo přehlížet..

To bychom však neměli, protože naše duše se nám snaží dávat tímto způsobem najevo, že děláme něco špatně. Je to vlastně komunikace naší duše s námi. Měli bychom se zamyslet, proč mě bolí právě pravá strana a proč právě záda? Aha, nemám si dělat starosti o peníze a nemám dělat takový věci, který mě ty starosti pak přidávají! Trápím se pro něco, co ale neřeším a tím trápením pouze ubližuji sobě a zhoršuji nemoc! Jsem v začarovaném kruhu.



No jo, ale to jsem ještě tehdy nevěděl.



Naštěstí mám kamaráda, který umí léčit rukama a kdysi vyléčil moji dceru, když byla malinká. Ta měla zúžený močovod. Doktoři tenkrát řekli, že jediná možnost je operace. Zkoušeli prášky, ale ty nezabraly. Můj kamarád ji párkrát přiložil ruce na postižené místo..no a ono se to „samo“ spravilo. Když šla na předoperační vyšetření, nebylo co operovat. Doktor prohlásil, že se to spravilo samo a že je to dobře .. :-)  Aby ne pane doktore!



Takže s mýma zádama jsem zamířil k němu pro pomoc. Přiložil na ně svoje ruce, cítil jsem velké teplo, jak mě postupně vstupuje do těla. Po krátké chvíli k mému i jeho překvapení, jsem se narovnal a vstal, jako by bolest neexistovala ! Nechápal jsem to, protože nejmíň 14 dní, než jsem k němu přišel, jsem se trápil. Každé vstávání ze židle, bylo nesmírné utrpení, ale tady jsem najednou vstal a bez problému! Hups..jak je to možný? Jak se to jen tak, přiložením rukou, může spravit? Já, materialista, ateista, pragmatik..jak tomu mám rozumět? Záda věděla, že to je pravda, hlava říkala, že to není možný! Ok, už pomohl dceři, teď mě..je pravda, že jsem věřil, že mi pomůže.
Od té doby jsem začal připouštět, že je možné i něco, co se zdá jako velmi nepravděpodobné!





Záda se sice zlepšila, ale já ne. Naopak, díky rychlému vyléčení mě ani nenapadlo změnit vzorce svého chování, které mě způsobily bolest zad. A tak jsem pokračoval  zvesela dál. Dál jsem se honil za mamonem a nepřemýšlel nad kvalitou svýho života. Myslel jsem si jako většina, čím víc, tím líp a ještě pro jistotu do zásoby. A protože se technologie rychle vyvíjejí a je potřeba měnit mobil každý rok, každou sezónu mít nové módní oblečení, každé 4 roky nejlépe nové a lepší auto..pokračoval jsem dál jako tupý stroj, kterému nedochází, že jede špatným směrem a dochází mu palivo.





Jenže to samozřejmě nejde do nekonečna. Své varování jsem dostal, ale neposlechl. Takže přišlo další, větší. Záda se opět ozvala a s větší silou. Bolely čím dál víc, až jsem této bolesti začal uhýbat a chodil nakřivo. Ani to mě však nestačilo. Nikoho jsem neposlouchal, měl jsem „svoji“ hlavu a pokračoval..money…money…money...




A pak to přišlo.
 Sedím si takhle jeden večer a rekapituluji, co mám, co nemám atd. V tu chvíli se cítím uvnitř prázdnej…žádná radost z toho co mám, žádné štěstí života…nerozumím tomu vůbec, zhola nic. Sám sobě říkám: „ O co ti jde? Co to tady zkoušíš? Proč seš nešťastnej? Vždyť máš krásnou rodinu, skvělý děti, dům, auto..co ti chybí? Nevěděl jsem. Začal jsem si říkat, k čemu je mít všeho dostatek, když člověk není šťastnej? Začal jsem si vyčítat, že nejsem šťastnej, že vlastně mě to honění se za majetkem žádný štěstí nepřineslo...




No a tehdy se to stalo. V podstatě jsem „plivnul“ osudu do tváře, za to co mi umožnil. Pohrdl jsem tím, co jsem dostal. Urazil jsem matku zemi, za ty dary. Uzavřel jsem si kořenovou čakru.


 Pár dnů a pár měsíců na to, jsem začal poznávat jaké to je, když přicházíte o to co máte. Přišlo nešťastné období ztrát, které mě vnitřně velmi trápilo. Navenek jsem to však nikomu neříkal. Utápěl jsem se uvnitř svými strachy a obavami, tak dokonale, až jsem si opět „probudil“ svoje záda.





Kvůli velké bolesti jsem začal chodit na obstřiky a po jednom obstřiku jsem se tak nešťastně pohnul. Že díky uvolněnému zádovému svalstvu, vystřelila meziobratlová plotýnka. A to takovou silou, že vyjela 1,5 cm! Tu bolest, kterou jsem ucítil v té chvíli popsat nedokážu. Tímto okamžikem jsem se stal nechodícím a zůstal ležet.




 Nemohl jsem se ani pohnout. Jediná poloha. Která byla bez bolesti, byla na zádech a bez hýbání. Nemohl jsem dojít ani na wc. Když jsem potřeboval, tak jsem se skutálel z postele na deku na zemi, kterou tam dala manželka a ta mě pak táhla na dece na záchod. Tam jsem se asi půl hodiny ze všech sil snažil zvednout a sednout na mísu wc, ale marně. Nakonec mě nezbylo, než udělat potřebu na zemi ve skroucené pozici. Ponížený, zdrcený, jsem udělal stolici na zemi a pak to po sobě uklízel. Jak jsem se styděl! Jak hluboce jsem spadnul. Jak se změnily priority mého života!
Moji jedinou prioritou bylo dostat se na wc a udělat potřebu. Měl jsem strach pít a hlavně jíst, abych nemusel na záchod...

  VŠE SE MI ZHROUTILO





Takhle jsem ležel několik dní, než se podařilo mě dostat do auta na vyšetření. Ve stavu, kdy jsem se belhal a podpíranej absolvoval několik vyšetření, jsem na tom začínal být hůř a hůř. Nakonec mě jedna doktorka, když mě uviděla, řekla:

„ MUSÍTE NA OPERACI, JINAK OCHRNETE! TO MYSLÍM ABSOLUTNĚ VÁŽNĚ! Podívala se na manželku a říká: VIDĚLA JSEM UŽ HODNĚ, ALE TADY VÁM ŘÍKÁM, ŽE JESTLI NEPŮJDE NA OPERACI OKAMŽITĚ, TAK NA 90% OCHRNE!







Dovedete si vůbec představit, co se vám začne honit hlavou, když vám někdo něco takovýho řekne v okamžiku, kdy se cítite tak mizerně, jako nikdy předtím? Kdy nemůžete chodit a doktor vám prognózuje takovou budoucnost? Byl jsem, jako ve zlém snu. To přece nemůže tak být..!

Já přeci nemůžu být ochrnutej! Co budu dělat? To už nikdy nebudu chodit, hrát fotbal? Běhat? Vydělávat peníze? To budu mrzák do konce života? Vždyť jsem ještě relativně mladej a mám před sebou nejmíň půlku života!

Posadili mě na vozík a žena mě vezla na předoperační vyšetření…tehdy se to ve mně všechno vzbouřilo..


NE, JÁ NEPŮJDU NA ŽÁDNOU OPERACI…ODVEZ MĚ DOMŮ, JÁ SE Z TOHO DOSTANU!






Nevím, kde  se to ve mně vzalo, ale rozhodl jsem se, že to dám.Že budu bojovat a vyléčím se.
Jeden neurolog mi totiž řekl, že když budu opravdu jen ležet, mohlo by se to zahojit a vstřebat samo. Potřebuje to ale naprostej klid na lůžku. Místo toho, jsem se belhal po vyšetřeních a pak mě řekli,že ochrnu!






Navíc možná někde v podvědomí bylo to, co tenkrát řekli doktoři o mé dceři-že jí pomůže jen operace a nebyla to pravda...Pomohli jí ruce mého kamaráda.


Slezl jsem z vozíku a dobelhal se z posledních sil do auta. Žena mě odvezla domů a já se vyplazil do postele do patra. Od té doby jsem neviděl 4 měsíce kuchyň ani zbytek domu. Moje jediná místnost byla ložnice, můj společník kýbl vedle postele místo WC. Když se mi podařilo doplazit do koupelny, ležel jsem na zemi a pouštěl na sebe sprchu, abych se umyl.





Tímto bych chtěl  poděkovat mé ženě, která se o mě celou tu dobu starala, tahala mě na dece se umýt do koupelny a umírala strachem, že se z toho už  nedostanu.

 Byly to nejhorší 4 měsíce mýho života. Každý pohyb mě způsoboval obrovskou bolest, která střílela do pravé nohy. Palec jsem už necítil. Začal jsem si shánět info o svým stavu na internetu. To jsme ale neměl dělat, protože tam byly jen samý negativní zprávy a můj stav se začal zhoršovat. Když jsem o tom mluvil s neurochirurgem, řekl mě ať to vůbec nečtu a věnuji se sám sobě a svému uzdravení. To byla ta nejlepší rada, co jsem mohl dostat. Přestal jsem sledovat příběhy ostatních a začal se věnovat více tomu svýmu příběhu.






Začal jsem věřit, že neochrnu, že se z toho dostanu. Ta moje víra přerostla v absolutní přesvědčení, že to tak bude a najednou jsem to prostě věděl. Já věděl, že se uzdravím, že budu zase chodit, že budu, jako dřív!

Začal jsem se zajímat o léčení rukama, jak uměl můj kamarád. Byl u mě taky několikrát, ale už to nezabíralo..později mě došlo, že to tak mělo být, protože jsem tu zkušenost prostě potřeboval zažít. Začal jsem číst články o Reiki, léčení energiemi, léčení přikládání rukou. Začalo mě to bavit a tak jsem si zjistil více informací a zkoušel to na sobě. Času jsem měl dost a dost. Důležité je říct, že jsem vypnul úplně všechny pracovní aktivity. Ani jsem nemohl nic dělat. Ta nemoc mě prostě musela úplně odstavit, když to nešlo jinak..







Zajímal jsem se o přírodní léčení a začali se k tomu nabalovat duchovní záležitosti. Zpočátku jsem to bral čistě přes energie, tomu jsem rozuměl, jsou přece energie, které můžou škodit, ale taky jsou i ty, které mohou léčit, ne? A tak jsem se čím dál víc dostával k informacím o léčení, která jsou známa tisíciletí, ale buď jsou zapomenuta, nebo potlačena, nebo se o nich moc neví, případně si ostatní myslí, že to je šarlatánství a podvod…





Záda se začaly lepšit, cítil jsem úlevu, v noci jsem se dokonce mohl někdy i vyspat. To mě nalilo novou naději do žil, že dělám správně. Byl jsem naprosto přesvědčen, že se uzdravím! Nevím, kde se to vzalo, ale bylo to skálopevné přesvědčení, které šlo zevnitř. Prostě jsem to věděl!

A tak čas ubíhal, já se seznamoval s duchovníma záležitostma více a více. Některé jsem bral, některé mě přišli přitažené za vlasy..andělé atd..





Důležitý bylo, že zdraví se lepšilo a lepšilo. Bolest nakonec ustoupila tak, že jsem se poprvé opět dostal na záchod. Těžko popsat radost, když uděláte stolici do WC mísy a ne do kýblu u postele…





Jak se mění priority života!



Celé to trvalo asi 6 měsíců, než jsem začal opět jakžtakž chodit. Opět jsem začal hýbat palcem u nohy a mrtvení nohy přestávalo .




Jupíí, pocit úžasnej! Začal jsem chodit o berlích na rehabilitace a léčil sama sebe Reiki.


Nakonec jsem se uzdravil. Zjistil jsem během mé nemoci, že pravděpodobně existuje i něco jinýho, než jsem si do té doby myslel. A to, že se člověk dovede nějak zázračně uzdravit sám…jak je to možný?




Jak to, že jde uzdravit někoho jen rukama? Jak je možný, že jsem věděl, že se uzdravím a uzdravil se sám? Kde se to bere? Co to je za sílu která není vidět, ale evidentně existuje?

Během dlouhé doby, kdy jsem nemohl slézt z postele, jsem měl dostatek času přehodnotit svůj dosavadní život. Věděl jsem, že jej musím změnit. Změnit priority, začít víc žít,ale jinak než doposud..tím začala má nová cesta života...