Toto je další věc, která mě ovlivnila na mé cestě a o kterou se rád podělím:
Bronnie Ware je bývalá australská sestra,
která pracovala mnoho let se starými a umírajícími lidmi. Do poslední chvíle s
nimi sdílela jejich konec života. Na svém blogu zveřejnila pět nejčastějších
věcí, kterých umírající lidé litují. Vyvolalo to takový zájem, že později
napsala knihu „The Top Five Regrets of the Dying“. V češtině vyšla pod názvem "Čeho před smrtí nejvíc litujeme "
Myslím, že stojí za to, si
přečíst, čeho umírající lidé nejvíc litují na sklonku života, abychom se
z toho poučili :
1) Přál bych si, abych
měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých.
To byla nejčastější
lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že se jejich život je téměř u konce a
podívají se zpět, jednoduše vidí, kolik snů zůstalo nenaplněných. Většina lidí
si nenaplnila ani polovinu svých snů a musela umřít s vědomím, že to bylo
volbami, které udělali.
„Každý si řídíme svůj život sám. Jsou to naše
rozhodnutí, která jej utváří. Proto si plňme naše sny, dokud je čas.“
2) Přál bych si, abych
býval tolik nepracoval.
Toto tvrdil každý
umírající muž, se kterým jsem se setkala. Propásli dětství svých dětí a
společnost svých rodičů. Ženy tuto lítost také zmiňovaly. Jelikož ale patřily
ke starší generaci, většinou nebyly nositelky výdělku. Všichni muži, se kterými
jsem pracovala hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života
prací.
„Přesně to mi naštěstí došlo a již jsem o tom taky
psal ve článku CESTA. Není důležitý, kolik majetku nashromáždíš za svůj život,
ale jak ho prožiješ. Je to vždy Tvoje volba.“
3) Přál bych si, abych
býval měl více kuráže vyjádřit své pocity
Mnozí lidé potlačovali
své pocity s cílem zůstat za dobře s okolím. Výsledkem byl život na lécích a
fakt, že nikdy nebyli opravdu sami sebou. Mnozí si přivodili různá onemocnění
vztahující se k zahořklosti a křivdám, které s sebou nesli.
„Dost často nosíme masku a děláme se jinými, než ve
skutečnosti jsme. Díky tomu si přitahujeme lidi, které vlastně ani nechceme.
Pak se divíme, proč se nám dějí, některé věci. A stačí úplně jednoduše být sám
sebou, takový, jací opravdu jsme.“
4) Přál bych si, abych
zůstal v kontaktu se svými přáteli.
Lidé se většinou plně
neuvědomí důležitost starých přátel, dokud se neocitnou na smrtelné posteli. A
v ten moment již většinou není možné je dohledávat. Někteří se nechali svými
životy natolik polapit, že jim „zlatá“ přátelství s lety utekla. Každému, když
umírá, chybí staří přátelé…
„ Když se přiblíží smrt, fyzické detaily života
odpadnou a lidé chtějí dát do pořádku své vztahy k přátelům. Většinou už to ale
není možné, jsou příliš staří a chatrní. V posledních týdnech před smrtí zůstává
pouze láska a přátelství. Na věcech už vám nezáleží, protože již víte, že nejsou
tak důležité, jak jste si mysleli. „
5) Přál bych si, abych
si dovolil být šťastnější
Toto je překvapivě
velmi časté přání. Mnozí si až do konce neuvědomili, že štěstí je volba
(alespoň pro většinu z nás). Zamrzli ve starých vzorcích a zvycích. Takzvaný
komfort rodiny zaplavil jejich emoce stejně jako fyzické životy. Hluboce v sobě
však touží po opravdovém smíchu…
„Když jste na smrtelné posteli, je vám jedno, co si o
vás myslí ostatní. Je nádherné se uvolnit a smát se. Smích je koření života,
říká se. Víš, kdy ses opravdu od srdce naposledy zasmál? „
Kvalita a styl našeho
života je volba. Je to naše volba a jsou to naše rozhodnutí, které utváří náš
život. Nikdy není pozdě na změnu, pokud nejseš spokojenej se svým životem. Je jen na tobě, jak dlouho se budeš trápit, nebo jak dlouho se budeš radovat ze života. Ta dobrá zpráva je, že to máš ve svých rukách! J
Žádné komentáře:
Okomentovat