neděle 19. června 2016

Jak (ne) vyléčit RAKOVINU 4.díl - kam nás zavede strach



Ve 3. díle ze začátku ledna 2016, jsem končil tím, že mámě nádor zmizel. A jak to bylo dál?

V předchozích dílech jsem popsal průběh mámina onemocnění rakoviny plic, příčiny nemoci, důvod proč šla na první chemoterapii i proč podepsala revers v nemocnici a šla do domácího léčení.
První díl najdeš zde ( Jak vyléčit RAKOVINU 1.díl )

Vše, jak jsme postupovali, co máma dělala pro to, aby se vyléčila se nachází v předchozích 3 dílech.

Během léčby mámy jsem jí řekl, ať si něco slíbí, co udělá, pokud jí nádor zmizí. Takovou motivaci.
Řekla mi, že pokud jí nádor opravdu zmizí, tak že odejde od manžela ( nespokojené manželství byla jedna z příčin máminy nemoci)




Máma tedy dala slib. Vypustila jej svými ústy a já ho s radostí přijal, protože to byla jediná možnost trvalého vyléčení. Na nápravu vztahu, už možné myslet nebylo, to se zkoušelo až příliš dlouho bez úspěchu.

Nádor zmizel po 42 denním půstu na ovocných a zeleninových šťávách, rodinné terapii, reiki, kranio sakrální terapii, léčení drahými kameny, pravidelný přísun dostatku vody, dále jsme dělali vycházky na čerstvý vzduch, vynechali televizních zprávy, chodili do divadla, do kina, do přírody, jezdili na výlety, setkávali se s rodinou atd.


 Měli jsme oba obrovskou radost. A tak jsme udělali fotku a dali ji na naše stránky :
Vyléčím se z rakoviny

Strhl se nečekaný zájem a podpora. Během pár dnů měl příspěvek více než 500 tisíc zhlídnutí. Nešlo nám o senzaci, ale o to podělit se o radost a dát tuto zprávu světu. Zároveň ukázat, že to jde i jinak, než oficiální cestou západní medicíny.

 Máma udělala neskutečný posun ve svém životě. Odešla ze vztahu, který jí nepřinášel radost, ale starost. Kompletně změnila stravovací návyky a opět se začala denně smát. Byl jsem na ni pyšný a zároveň neskutečně šťastný. Její rozhodnutí ukončit chemoterapii po první dávce, kdy málem umřela, nebylo pro ni jednoduchý. O to více si stále vážím její odvahy to udělat, přes naléhání lékařů, aby to nedělala.


Máma měla samozřejmě velikou radost. Říkala, že vydrží u živé-raw stravy a že si k tomu bude vařit trochu veganské  stravy. Byl jsem rád, že pochopila, že se nemůže vrátit do jídelníčku, který měla dříve. Spousty masa, masa a opět masa, vařených nezdravých jídel atd. Pochopila to a váží si zdraví! Jásal jsem.


Najednou však přišel blesk z čistého nebe. Máma povídá :

"Vracím se zpět k manželovi..."

Mami? Ty sis slíbila, že když to bude v pořádku, tak že od něj odejdeš! Nemůžeš jen tak zrušit slib, který sis dala na začátku a teď najednou na to plivnout...

Ále, ty to bereš moc vážně...já to jen tak plácla, nemyslela jsem to vážně.

To takto nefunguje mamko, jestli jsi dala slib sama sobě a teď se to povedlo, nemůžeš to zahodit. Sliby se musí dodržovat, jinak ti už nikdo nebude věřit.

Ty to moc dramatizuješ, prostě jdu zpátky a basta.

Na to jsem už nemohl nic říct. Nemůžu jít proti její vůli. Bylo to její rozhodnutí a v podstatě plivnutí osudu do tváře, bylo to jako bodnutí nože do srdce. Máma byla v tu dobu ve skvělé kondici, byla plná radosti a optimismu. No a chtěla se vrátit tam, kde se nemohla ani nadechnout, byla zamračená a věčně podrážděná, vzteklá...tam, kde si deset let zadělávala na rakovinu plic.
Navíc, v prvním měsíci léčby u mně jí povídám: Napiš si na papír pro a proti, proč zůstat u manžela. Pokud ti budou převažovat pro, tak to určitě udělej, pokud proti, tak je jasný, že to nemá smysl.Pokud to bude v rovnováze, stojí za to, to ještě zkusit. Máma to psala asi 3 dny. Napsala 7 proti a poslední třetí den zapsala jedno pro, protože na žádné nemohla přijít. To jedno pro bylo...pracovitý. Sedm proti a jedno pro...přesto všechno se rozhodla vrátit zpět k němu..



Není jediná, kdo ze strachu, ať už jakéhokoliv setrvává s partnerem, či člověkem, se kterým být nechce, ale nenalezne odvahu udělat krok do neznáma, pryč  z toho toxického prostředí.

Nemůže se tedy pak divit, že není šťastný, že nemá radost ze života a že se to vše projeví na fyzickém těle v podobě nemoci. Já to mámě nevyčítám, respektuji její rozhodnutí, jen to pouze konstatuji.

Máma se tedy odstěhovala. Mohl jsem být rád, konečně chvilka oddechu a prostoru sám pro sebe. Bylo by to tak, kdybych věděl, že míří vpřed světlým zítřkům, ne však v tomto případě. Jsem optimista, ale tady jsem věděl, že to fungovat nebude.

První dny máma ještě čerpala z energie, kterou měla nastřádanou, ale postupně bylo poznat na hlase, jak se vytrácí. Stačilo pár dnů a vše se vrátilo do původních kolejí denních hádek a vzteků.
Když to nejde, tak to prostě nejde!

Viděl jsem, jak se z ni opět pomalu vytrácí ta jiskra. Po nějakém čase šla máma na další rentgen, kde se objevil opět povyrostlý nádor na levé plíci..ne moc, ale byl tam.


Když se to máma dověděla, začala ještě v ordinaci kašlat. Od té doby kašlala 3 měsíce každý den. Nebyl k tomu jediný objektivní důvod. Kašel se jí spustil po obdržení informace, že se nádor opět objevuje. Asi 5 minut po sdělení výsledku vyšetření.

Bylo mi jasný, že takto to zůstat nemůže. Máma dřív chovala perský kočky, ale časem přišla alergie a musela s tím přestat. Vím, že alergie je v hlavě a není to nemoc. Je to stav mysli. Chtěl jsem jí koupit kočku, aby měla radost z blízkosti zvířátka.Vím, že kočky milovala. Když jsem se jen okrajově nenápadně zmínil, tak vytřeštila oči a že to v žádným případě:

Mám silnou alergii na kočičí chlupy!



Ok, tak si ji nech, když ji chceš, říkám ji. Alergik v narkóze nereaguje na  alergeny, na které je údajně alergický. Reaguje na ně na vědomé bázi. Někde uvnitř je ta alergie uměle vytvořena. Dá se alergie docela jednoduše zbavit bez léků. Zbavil jsem se sám silné alergie na pyl a to samé udělal i syn. O tom ale v nějakém jiném článku později.

Zmínila se ovšem, že pes s krátkou srstí, nejlépe krysařík, nebo nějaký takový plemeno by si představit dovedla někdy..

Hned jsem se toho chytil. To by mohlo být ono! Pejsek by mohl být přítel, kamarád a zároveň utužit a zklidnit ten jejich vztah. Nebo rozbít, ale nic mezi tím. Měl jsem jasný plán.Začal jsem hledat vhodného pejska pro mámu.

A našel jsem. Bylo to v Prostějově a já řekl mámě, že tam musím  něco vyřídit, jestli pojede se mnou. Ano ráda, povídala. A tak jsme vyrazili, aniž by tušila, proč tam jedeme.

Když jsem přijeli, otevřela milá paní a říká:

Vy si jedete pro toho pejska,že? :-)

Tím prozradila vše ještě před domem! :-) Máma se na mně velmi tázavě podívala...a já jako že nic..

No pojď se podívat, to je překvapení pro tebe mami.




Výběr byl jednoduchej. Ferda, jak ho mamka druhý den pojmenovala (původně se jmenoval Jeff), se jí hned po příchodu pověsil na nohavici a byl stále s ní. :-) A tak jsme si Ferdu odnesli sebou.

Vzali jsme toho malýho špunta k mamce domů. Myslím, že přestože nadávala na oko, měla z něj radost.



Nedávno jsem mámě říkal, že Ferda je názorný příklad zhmotnění myšlenky. Ona měla někde v hlavě myšlenku, že by si dovedla představit pejska, nejlépe krysaříka. Nejdřív to byla jen myšlenka, pak to vyslovila a z myšlenky se stalo slovo, to slovo zarezonovalo se mnou a já zařídil pejska. Takže najednou z myšlenky v hlavě se vše zhmotnilo do podoby Ferdy. Takto to přesně funguje. Takto si zhmotňujeme vše co chceme, ale i co nechceme, pokud se tím v myšlenkách neustále zaobíráme. Proto je lepší se zaobírat pěknýma věcma v hlavě a zhmotňovat si jen dobré věci.

Radost jsme měli oba velikou a já nechal mamku doma i s Ferdou, manžel přijel až po mém odjezdu.
Netušil jsem, co se odehrávalo, když přijel. Začal být nervózní, co to jako je? Že v jeho bytě nebude žádnej pes. Že on chtěl ráno vysávat a ne, že mu tady bude nějakej pes pochcávat koberce.Ferda vycítil zlobu a začal se bát a kňučet. Kňučel celou noc, i proto, že byl malinkej a odebranej od mámy.

Je to naprosto normální a lidi, kteří mají rádii zvířata to pochopí. Ne tak mámin muž. O půlnoci mě volal, že proč jsem mu to udělal, že nesnáší zvířata, že tam psa v žádným případě nechce a že si ho mám odvézt, že se opije. Mamce dokonce řekl ve vzteku, že ho vyhodí z okna, jestli si ho neodvezu.
Máma mi ráno volala a plakala. Že si musím Ferdu odvézt a vrátit ho zpět, že ho tam nemůže mít. Že prožila děsivou noc. Pes kňučel a manžel neustále nadával.


Nakonec řekl, jestli máma si chce nechat psa,tak ať jde z domu. Máma mě ráno prosila, abych si Ferdu vzal a vrátil ho. Řekl jsem, že ne, ať se sbalí a že odvezu ji i Ferdu, že ji nenechám s někým, kdo nesnáší zvířata a dusí ji svým chováním. Přijel jsem, máma ubrečená, manžel na mě nadává, proč jsem to udělal, že jsem to udělal schválně, abych je rozdělil...atmosféra dusná až výbušná a do toho kňučel Ferda.

Máma nakonec souhlasila, sbalila si nejnutnější věci a odjeli jsme. Já Ferdu nekoupil mámě v žádným případě proto, aby je to rozdělilo s manželem. Naopak jsem tajně doufal, že je to spojí a hlavně bude pro mámu skvělým oddaným parťákem, který dává bezpodmínečnou lásku.


A tak se máma vrátila zpět ke mně. I s Ferdou. Zdálo se zcela jasný, že je to odchod trvalý. Přijeli jsme domů ke mně, bylo to čerstvý a pro mámu velmi těžký rozhodnutí. Myslela si, že tam "v klidu" dožije podzim života a najednou tohle. Těžko si představit, jak jí bylo, přesto to zvládla :)

Dávala se z toho dost dlouho psychicky do pořádku, byla podrážděná, zamračená, měla v sobě opět zlobu. Naštěstí Ferda ji, ani mne nenechal moc dlouho nad něčím přemýšlet. Od prvního okamžiku, kdy přišli si zvykl, jakoby s náma byl odjakživa :)
Úžasnej parťák do nepohody. Neustále vyžadující pozornost a trhající vše, co mu přišlo do cesty.

Chodili jsme s ním na procházky, učili ho povely a byly to opravdu úžasný chvíle.


Ferda kontroluje nákup :)


Po každé, když mám zakašlala, přiběhl Ferda a zaštěkal na ni, jakoby říkal, nedělej to. Máma začala vykládat, jak cítí, že jí nádor roste a že je už i v druhé plíci, že se jí těžko dýchá. To není možný mami, nedělej si takový představy, vždyť si to těma myšlenkama pěstuješ!

Máma šla na další rentgen a nádor se opravdu zvětšil. Přišel obrovskej strašák. Rozhodně to ale nebylo, jak si máma představovala, že má celý plíce prorostlý nádory. Byl menší než původní a navíc jen stále na levé plíci.

Máminy myšlenky nejlépe vystihuje aprílový žertík, který jsem jí udělal 1.4. 2016. Řekl jsem jí, že bratr čeká s přítelkyní dítě. Byla překvapená a koukala na mne a já apríííííl :) Ty seš pitomej, povídá mi :)) A pak říká, víš co mě první napadlo? Ne nevím, mami, co? Že to vnouče už nikdy neuvidím vyrůstat...Tehdy jsem pochopil, co nosí uvnitř, jaký strachy ji stále svírají, ale hlavně, že vlastně nemá důvěru ani přesvědčení, že se uzdraví...



Panika, strach, úzkost, těžko si to někdo z nás dovede představit, pokud tím sám neprošel.

Ok, povídám mámě, pojďme se na to podívat z druhé strany. Ano, je tam zpět nádor, nebudeme si nic nalhávat. Je ale menší, než byl na začátku, takže jsi na tom stále líp, než to bylo v listopadu 2015. Dnes ale víme, co ti pomohlo. Prostě začneme znovu. Na to máma řekla, že už toho udělala dost proto. aby byla zdravá a že to stejně nepomohlo...

Mami! Halooo, nevzdávej to! Přece tě to nemůže zastavit. Zvládli jsme to jednou, podaří se to i podruhé!

Měl jsem v zásobě kromě léčby, kterou jsme již dělali, ještě půst. Dnes už je prokázané, že řízený půst, restartuje organismus a nastaví ozdravný proces.



Máma to ale odmítla. Že v žádným případě půst držet nebude. Mami, povídám ji, to není žádnej strašák a ničím trpět nebudeš. Já mám zkušenosti s půstem a vím, že při půstu se člověk, při udržení pár pravidel cítí naopak velmi dobře.

Ne, ne a ne! Máma si nedala říct. Nakonec ale souhlasila, že jeden den půstu vyzkouší. Řekl jsem jí, co a jak a druhý den ráno jsme začali...společně. Máma namísto, aby sdělila tělu, že bude vše v pořádku a bude mít dostatek energie, vysílala tělu strachy, že bude hlad, že bude slabá, že se strašně bojí, že to nezvládne...prostě přesně opačně. Vydržela nakonec jeden den celej, ale dál o tom už nechtěla ani slyšet se slovy, že málem umřela...myšleno samozřejmě nadneseně, protože po jednom dni půstu, ještě nikdo nikdy neumřel a pokud ano, nebylo to rozhodně díky půstu. Jenže máma nikdy v životě nebyla ani jeden den bez jídla, až teď.

Když přišla na návštěvu dcera, tak se v podvečer půstu ptala, jak budeme pokračovat zítra, co máme v plánu. Automaticky jsem odpověděl, že najedeme na stejnej režim, jako v začátcích nemoci a dáme opět 42 dní šťávy....

"To se radši zapíchnu" Vykřikla máma po jednodenním půstu.

V té chvíli jsem nechápal, proč nechce, když sama ví, v čem všem jí to pomohlo. Proč nechceš? Přišla mi na jazyk logická otázka.

Prostě nechci! Řekla máma

Mami, musíš mít k tomu nějaký důvod, povídám jí, tak mi řekni proč ne? Ať to můžu pochopit, protože tomu nerozumím.

Nechci a basta! Zněla odpověď

Žádný argument, žádné zdůvodnění. Nezbylo mi, než respektovat její vůli, přestože jsem to stále nechápal. Říkal jsem si ráno moudřejší večera, ale i ráno měla stejné stanovisko. Již dříve, v době když odešla k manželovi, začala pomalu ustupovat z raw stravy. Začala si vařit zeleninové polévky, pak přidala vařenou rýži, těstoviny...v době, kdy nebyl nádor, jsem si říkal, jen ať si dá něco na chuť, hlavně, že to není maso atd.


Jenže najednou jsme byli opět na začátku. Říkám mámě, že něco musí udělat, že tohle není správnej směr. Vrátila se k manželovi, kterého nemá ráda a vztah ji ubližoval. Vrátila se do místa, kde jí vznikla rakovina z dusného prostředí. Vrací se zpět k jídlům, které nejsou dobré jíst u rakoviny, vrací se prostě zpět, místo aby šla vpřed.

Máma na to, že už nechce nic změnit, že už toho změnila dost. Mami, opět jsem musel oponovat, tohle není žádná hra, jde o tvůj život. Buďto přijmeš změny, ke kterým tě nutí rakovina, nebo se tomu poddáš a není cesty zpět.

Přesto máma odmítla vše, co jsem navrhoval.

Dobrá mami, jsem tu stále s tebou. O cokoliv si řekneš, udělám. Budeš chtít Reiki, uděláme ho. Budeš chtít znovu začít šťávy, pustíme se do nich, budeš chtít kořeny pampelišky, natrhám je a uděláme je. Cokoliv si řekneš, jsem připraven ti v tom pomoct. Teď jsi ty, ten kdo si řídí svoje léčení, já budu pouze pomocník.

Za celou dobu posledních 3 měsíců si máma neřekla o nic. Já tedy nic nedělal. Měla domluvenou kranio sakrální terapii. Říkala, že jí to pomohlo, tak se u kamarádky domluvilo, že bude chodit každých 14 dní. Po druhé když měla jít, tak jsem jí to připomenul, když však nadešel další termín terapie, mlčel jsem. Máma si vzpomněla asi až za dva dny. Pak mi nadala, že jsem jí to nepřipomněl.


Mami, to není moje terapie, je tvoje. Pokud ji opravdu chceš, tak si na to budeš pamatovat sama a budeš chtít tam jít.
Tím tato terapie skončila taky, protože máma neřekla, že by chtěla náhradní termín ani jít další termín. Takto se ukončilo v podstatě vše, co jsme dělali společně. Máma totiž vše buď odmítla, nebo na to zapomněla. Co s tím? Nic. Nebylo to jednoduchý, dívat se na to, jak se žene do záhuby, ale nemohl jsem dělat vůbec nic, jen přihlížet a být dál oporou.

Máma začala jíst čím dál více vařený jídla, dokonce si koupila rybu a dělala si ji na pánvičce. Dívala se na mě s otázkou v očích, co na to řeknu...neřekl jsem nic. Je to její život a její rozhodnutí.

Ukázal jsem jí cestu, po ní už musí kráčet sama.

Jenže ona si vybrala jinou cestu, pro mne v tu dobu nepochopitelnou. Dělala pravý opak toho, co by mohlo vést k vyléčení. Začali jsme narážet na třecí plochy v našem bydlení. Bylo pro mne těžké příjmout a dívat se, jak si ubližuje a nic proti tomu nedělat. Jediný co zůstalo, bylo to, že jsme i dál chodili do divadla a na výlety.


Začala se z ní vytrácet ta jiskra, co v ní byla první měsíce, po té co se dostala z příznaků otravy z chemoterapie a vyléčení nádoru. Vypukla u nás ponorková nemoc. Věděl jsem, že to takto dál nepůjde, když budeme takto dál pokračovat, tak onemocním i já. Řekl jsem jí to, že už nemůžeme bydlet spolu, že to takto dál nejde. Že musí začít ŽÍT, nový život. Nejlépe, že najdeme nějakej podnájem, aby nebyl příliš drahej a bude bydlet s Ferdou a já ji budu navštěvovat. 

Máma říkala, že to taky vnímá a že souhlasí. V tu chvíli to z nás obou spadlo a začal se hledat vhodný byt, aby vyhovoval i výběhem pro Ferdu. Vypadalo to vše dobře, jenže mámu začal druhý den po našem rozhovoru bolet žaludek. Ten žaludek, který ji bolel 10 let, protože jí v něm ležel manžel. Ten stejnej žaludek, který se po 14 dnech našeho  léčení vyléčil a přestal bolet. Tak ten stejnej žaludek začal opět "zlobit" protože tentokrát mu tam ležela situace se stěhováním. Máma to nepřiznala, ale já to věděl. 

Čím více se blížil termín podpisu smlouvy, tím větší bolesti žaludku. Den pře domluvenou schůzkou na podpis jsem mámě řekl, že vnímám její strach a že jestli nechce, stačí říct a já tu schůzku a celej podpis nájemní smlouvy zruším. Že tam nemusí, jestli nechce. Máma řekla, že ne, že chce tam jít. A tak se podepsala smlouva a začal se připravovat byt k nastěhování.


S bráchou jsme byt uklidili po vymalování

Věřil jsem, že nakonec bude máma ráda, že najde novej smysl života. Byt byl útulnej, krásnej výběh pro Ferdu i s parkem, hned za domem. Příjemná paní sousedka, která má 2 pejsky, prostě vypadalo to báječně. Už se čekalo jen na postel a mohlo proběhnout stěhování.
Bolest žaludku mámě rostla úměrně s blížícím se termínem přestěhování. Bylo to čím dál více.
Začala být nepříjemná i na Ferdu. Nechápal jsem proč, vždyť on ji tak miluje. Dalším strachem bylo pro mámu, že se blížil termín mého odjezdu za dcerou do zahraničí, sice jen na týden, ale i tak z toho byla velmi špatná.

Přišla nabídka od kamaráda, který ví o novém výrobku, který by mohl pomoci. Musí to chtít máma sama, povídám mu. Nemůžu rozhodovat za ni. Vše dosud odmítala. Tak jsem jí to večer navrhnul. Jestli má zájem, můžu to objednat, ale musí mi říct, že to opravdu chce. Navíc ráno jel ten člověk, co to objevil, do laboratoří a mohl to přivézt i pro mámu hned, pokud řekne ano.

Máma nevěděla, ptá se mně...já na to, že nevím, pokud by to bylo pro mne, asi bych po tom šáhnul, ale nemůžu to říct za ni. Řekl jsem, že má čas do rána si to promyslet, ať mi ráno řekne ano, či ne.

Ráno máma vstala, stěžovala si na bolesti žaludku a odjela z bytu, bez zmínky o přípravku, co měla říct, jestli ho chce, nebo ne. Takže jsem zavolal kamarádovi, že máma to nechce, ať to pro ni neberou.
Máma se vrátila a ptala se mě, jestli jsem to objednal...?!

Neobjednal, ty jsi neřekla, že to chceš. 

Cože? Tak tys to neobjednal? Jsem ti přece jasně říkala, že to chci!

Ne mami, ty jsi říkala, ža asi ano a já říkal, že stačí říct do rána. Ty jsi mi ale neřekla nic.

Tak jsem asi zapomněla....

Víš mami, kdyby mi někdo řekl, že má "zázračný" lék a já byl nemocný, tak bych do rána nespal, abych ti mohl říct, že ho chci, protože chci žít a je to pro mně nejdůležitější věc na světě momentálně. Ty ale žít nechceš, protože děláš vše pro to, aby to tak dopadlo. 
Už jsem to nevydržel a vylítlo to ze mně.

Tak teď už žít nechci, řekla vztekle a byla uražená.

Mami, ty mě neděláš žádnou milost, že jsi tu a žiješ, to je tvůj život a ty se o něj musíš postarat sama. Sama si rozhoduješ, co se svým životem uděláš, stejně jako všichni ostatní. Jestli nechceš žít, je to tvoje rozhodnutí a já proti tomu nic nemůžu dělat a přijmu to stejně jako tátovo rozhodnutí a na světě se nic nezmění, stejně tak, jako když umře prezident, nebo král. Život pokračuje dál. Mám tě rád, ale svůj život si řídíš ty, ne já, ani nikdo jinej.

Vybírali jsme barvu na malování do bytu

Máma neustále opakovala, že to chtěla, ale já to neobjednal, neustálé útoky..ty jsi neudělal, ty jsi to měl atd. Tak ji říkám, dobrá, jestli to opravdu chceš, musíš to říct, teď a nahlas. Trvalo to dost dlouho a nakonec řekla, ano chci to, objednej to prosím.

Mezitím přivezli postel do bytu a bylo vše připraveno ke stěhování. Po této informaci se mámin žaludek ještě více zhoršil a začala si stěžovat téměř neustále. Nadešel víkend a mělo probíhat stěhování, ale nakonec se máma rozhodla že pojede na chatu s kamarádkou. Byl jsem rád, že si od sebe odpočneme a ona přijde na jiné myšlenky. Jsou to kámošky od dětství.


Užili si krásný víkend, dokonce mámu "nebolel" žaludek a byla zase veselá. Bohužel mámina psychika je velmi vratká.

Vrátila se po víkendu a hned večer začala mít opět bolesti žaludku. Ten den za ní přišla návštěva a přinesla jí pečené kuře...Když jsem přišel domů, tak mi to máma opět "s radostí" řekla a pozorovala moji reakci...je to tvůj život mami, řekl jsem ti to mockrát, já ti k tomu víc neřeknu. Další den si objednala u přítelkyně bráchy, něco "dietního"...vepřové maso s rýží a opět ten pohled na mne...mami, nečekej, že se budu zlobit, nebo ti nadávat. Víš dobře, že to máš vše ve svých rukou.

Další den mi oznámila, že se vrací zpět k manželovi, že se do bytu nepřestěhuje, že má velké bolesti žaludku a že chce mít "svůj klid". Že se už ve čtvrté třídě strašně bála jít do páté třídy. Že to byl pro ni obrovskej stres a strach. Že to nezvládne být sama, tak se vrátí k manželovi.
Nebylo to pro mne překvapení, viděl jsem to na ni delší dobu, že strachy ji plně ovládly a tím, jak se vracela do starých kolejí, chybělo už jen to poslední...

No jo, ale co Ferda mami? Kde bude? 

U tebe. Povídá

U mne být nemůže, to víš dobře, cestuju, pracuju, nebývám často doma, pokud se zrovna nestarám o mámu, takže to nejde. Navíc v bytě kde bydlím, nesmí být zvířata, podepsal jsem to v nájemní smlouvě a pan domácí zavíral oči, kvůli situaci. Takže by mě mohl ukončit nájemní smlouvu.

Vezme si ho kamarádka. Povídá, takže už nad tím přemýšlela dlouho.

Nebyl to příjemnej rozhovor, věděl jsem, že tohle nemůže dobře dopadnout a navíc chudák Ferda, ten skvělej parťák, to upřímný zvíře, s nevinnýma očima a my zde řešíme, u koho bude...

Nemohla se vrátit s Ferdou, navíc poslední dobou mi došlo, že Ferdu spojovala se změnou, kterou nechtěla. Stal se pro ní symbolem opuštění "jistot" a symbolem změny, proto k němu změnila vztah.

Kromě tlaku ze strany stěhování tu byla ještě další okolnost. Blížil se můj odjezd do zahraničí za dcerou. Dlouhodobě naplánovaný. Máma z toho měla paniku, že odjedu, že zůstane sama.

V neděli ráno se probudila s bolestma žaludku a chtěla odvézt do nemocnice. Všechno to na ni padlo.


Ferda, jako by něco tušil, nechtěl ji pustit. 

 Nezbývalo, než vyslyšet její přání a odvézt ji do nemocnice. Při odchodu, před domem šel po zemi bílej holub. Já si ho nevšimnul a máma říká, hele, tady je nějakej nemocnej holub, protože se vůbec nebojí...Otočím se a opravdu. Bílýho holuba, jen tak ve městě jsem snad ještě neviděl...

Ten je tu kvůli tobě mami...

Ty tvoje "blbosti", už bys toho měl nechat. Povídá máma a nasedáme do auta.

Odvezl jsem ji tedy tam, kam chtěla. Byla neděle, tak z toho neměli moc radost. Ptali se, co všechno bere máma za prášky, já na to že žádný, jen si koupila cosi teď na bolesti žaludku...díval se na mne doktor, jako bych byl z jiné planety...

Dokonce si vlastně máma koupila "růžovou tabletku" na bolest žaludku...Když jsem se jí ptal, proč si kupuje tablety na bolest, který způsobují nevolnost žaludku...tak mi řekla, že nic jinýho neměli..

Z knížky, kterou jsem mámě dal, si udělala podstavec na léky...fotka přesně vystihuje její rozpoložení a přístup. Knížku ani neotevřela.

Poslali nás tmavou chodbou do jiného oddělení. Protože měla velké bolesti žaludku a bylo to daleko, dali nám vozík. Musel jsem ji vést někam, kam bych sám nikdy nešel. Respektoval jsem to, ale nebylo mi z toho vůbec dobře. Ale je to máma a chce to. Co záleží na mých pocitech..I cesta byla téměř jako z filmu...


Vezl jsem ji temnou chodbou, nikde nikdo...na konci je ale přeci jen světýlko...bude to tak i doopravdy?

Možná někoho napadá, co že to bylo za lék, co si nakonec objednala a jestli ho brala a proč jí nepomohl?  Nejdříve se pije a pak se dávají infúze, začala ho tedy pít. Denně lahvičku, ihned si začala stěžovat na větší bolesti a začala být unavená. To je v pořádku, vždy dojde nejdříve k zhoršení stavu, aby se pak začal zlepšovat. Dělají to i homeopatika. Jenže máma z toho byla nervózní a tak vysadila. Pak přišla nemocnice, tím se dávky vyřadily automaticky...
Ne není to v pravém slova smyslu lék, který by potřeboval nějaké schvalování, takže se zde nemusí nikdo rozčilovat, co jsem mámě podával. Pokud někdo bude chtít, ať mi napíše do e-mailu a dám mu informace, co to je. 

Prostě máma dělala vše, aby se k ní žádná "léčba" nedostala. Už tehdy, kdy mi odmítla vrátit se k proceduře, která byla již jednou účinná a nedala odpověď proč nechce začít znovu, mi došlo, že je jen jediné proč...protože se nechce vyléčit.

Proč by se někdo nechtěl vyléčit?

Ano, vždy každý řekne, že se vyléčit chce. Odpovídají slovům i činy? Pokud vám tlouštík řekne, že mu vadí vysokej krevní tlak a jeho váha, že ho omezuje, že s tím chce něco dělat a přitom dál jí bůček a další "dobroty". Budete mu věřit, že opravdu s tím chce něco dělat?



Máma tedy po dlouhé době opět v nemocnici. Vždycky vyhledávala doktory a různá vyšetření. Kdo ji zná, dá mi za pravdu. Takže se zdálo, že je spokojená, bílé pláště, nařízené pilulky...Zašel jsem za doktorem. Jmenoval se "understand" (to je anglický výraz, abych neuváděl jeho jméno) Zdálo se mi to příznačné, třeba to máma pochopí...nejdřív holub, teď to jméno...
Pan doktor byl navíc velmi rozumnej. Ale i tak samozřejmě navrhnul chemoterapii, nebo "pouze" udržovací léčbu, která spočívá jen v utlumování příznaků nemoci samotné a nic jiného se nedělá. Tzv. paliativni medicína.

Pane doktore, vybrat si musí máma. Já s chemoterapií rozhodně nesouhlasím, ale zeptejte se jí. Oba dobře víme, že chemoterapii nepřežije. Řekl jsem mu.

Doktor souhlasil a máma nakonec řekla sama, že chemoterapii nechce. Takže ji propustili po pár dnech do domácího léčení. Zpět ke mně se už nevrátila, šla rovnou k manželovi.

Máma se necítila moc dobře, dostala opět zácpu, v podstatě se jí vše vrátilo (zácpa, žaludek) po opuštění živé-raw stravy.
Měla problémy se zácpou skoro stejně dlouho jako problémy se žaludkem. Přes 10 let. Díky odšťavněnýmu ovoci a zelenině a raw stravě se zbavila problému se žaludkem a zácpy během 14 dnů.


Po opuštění živé stravy se vše vrátilo. Zácpa z duchovního hlediska znamená, že ze sebe nevylučujete špatné situace, necháváte si je uvnitř a trápíte se tím. Nechcete to ze sebe vyloučit. Tělo pouze kopíruje tento stav a je tu zácpa. Strava tomu velmi pomáhá, ať k zácpě, či od ní. Mámě se vrátila. Neměl jsem ji na to co říct, jen to, že dobře ví, jak se toho zbavila a pokud jí má opět, musí zhodnotit, proč...a že to dobře ví.

Musel jsem odjet , tak nezbývalo, než ji nechat v "péči" manžela. Její stav se velmi zhoršil během týdne. Po mém návratu ze zahraničí na tom byla o dost hůře. Přijeli jsme ji podpořit přímo z letiště i s dcerou, která se vrátila s náma. Bylo vidět jak nás máma ráda vidí, i my ji.

Bohužel nastala situace, která mámině stavu neprospěla.
Manžel nechal zavolat notáře a přesvědčil mámu, aby svoji polovinu bytu přepsala na jeho dceru. Máma nakonec souhlasila, protože jeho dceru má ráda a nechtěla se v tom stavu přít o majetek...
To ale mámu zřejmě dostalo úplně do kolen, jako by ji zasadil poslední ránu.

Stav se zhoršil a odjela sanitkou v noci v sobotu do nemocnice. Osud chtěl, aby se dostala do té samé nemocnice, kde před půl rokem podepsala revers.


Na závěr bych rád napsal, že mám mámu velmi rád. Vše co je výše psáno, je popis událostí a můj pohled na věc. Není to nic proti mé mámě. Je to pouze konstatování situace. Prožili jsme spolu naprosto úžasný půl rok života, kdy jsme se ani chvíli nenudili, smáli jsme se a ŽILI. Byli jsme si po letech opět velmi blízcí a stále jsme. To, co jsme dělali fungovalo a funguje, ať si všichni skeptici dohromady říkají, co chtějí. Vždy je ale důležitá víra a opravdová chuť žít. Mít důvod žít.

Ano, někdo může říct, že má stále kolem sebe milující rodinu, což je pravda, ale její osobní život je v její mysli v troskách. Zdá se, že spěchá za tátou, který odešel před rokem, ve svých 65 letech se stejnou nemocí. Zítra mámu převáží z nemocnice do hospicu, stejného, kde byl i táta. Je to mámino přání. Nevzdal jsem se naděje, ta je tu stále. Jen jsem mámě dal zelenou na své cestě, abych ji nebránil, pokud se rozhodla svoji cestu nasměrovat za tátou. Přesto tajně doufám, že si to ještě rozmyslí...