pátek 29. července 2016

LÁSKA A SMRT


Jak tyto dvě zdánlivě odlišné věci spolu souvisí? Velmi, jsou si  blízké.

 Jak to? 

Několikrát v životě jsem byl blízko smrti. Ne své vlastní, ale blízkých lidí. Vlastně jednou i vlastní. Poprvé jsem si uvědomil, jak je život pomíjivej, když mě kamarád řekl kdysi, že mu umřel jeho kamarád.....na rakovinu. Tenkrát mu bylo asi 30 let, možná i míň. 



Já se tehdy honil, byl neustále v práci, podnikal jsem a stal se vlastním otrokem. Nejezdil jsem na dovolený, starší dceru jsem neměl příliš času si užít, protože jsem měl stále spoustu práce a musel jsem je přece zabezpečit,ne? Po informaci o smrti mladýho kluka, který taky říkal ještě dodělám tohle a támhleto a pak teprve pojedu na dovolenou, jsem si uvědomil, že....to "až".. už nemusí nikdy nastat.



Tenkrát jsem si uvědomil, že musím zbrzdit, začít žít, užívat si života, dokud jsem tu, protože jenom ta chvíle teď je svým způsobem jistá, zítřek být nemusí a už to nikdy nedoženu. A tak jsem od té doby začal vnímat jinak život, díky smrti, která se ukázala blízko.

Později jsem navštívil v Indii městečko Varanasi. Leží na břehu posvátné řeky Gangy. Na tom místě  probíhají denně kremace, na břehu řeky.  


Stál jsem tam, koukal na hořící zabalená těla a říkal si, jak je život pomíjivý, stejně tak, jako honba za majetkem, který si nikam nevezmeme. Indové věří, že když bude jejich tělo spáleno na břehu Gangy, nebude se duše muset vracet zpět do nového těla.

Díval jsem se na hořící těla a přemýšlel nad smyslem života. Bohatí, chudí, je to jedno. Na konci života, jediné, co si duše sebou odnáší, je láska, zážitky a zkušenosti z hmotného těla.

Byl to silný zážitek, to lidské tělo, který celý život opečováváme, většinou více, než vlastní duši, skončí v ohni a promění se v popel. Zapomínáme na to, proč tu na zemi jsme a dobrovolně se odsuzujeme k tomu, že děláme nepodstatné věci, o kterých si myslíme, že jsou neskutečně důležité. 

To co je opravdu důležitý je, jak kvalitní život prožiju, kolik přátel budu mít, jaké mám vztahy se svojí rodinou a hlavně, jak se chovám sám k sobě. Protože můj vztah k sobě samému zrcadlí vztahy s mým okolím.


Většinou si tyto věci začneme uvědomovat tehdy, když onemocníme. Protože jinak na to nemáme čas...nemáme čas přemýšlet nad naším štěstím, spokojeným životem...protože musíme vydělávat peníze...MUSÍME? Respektive musíme vydělávat peníze způsobem, který nás nebaví?

Mě osobně, soustředění se na vydělávání peněz, dovedlo až na pokraj ochrnutí a nemoci ( o nemoci můžeš číst zde ) Tehdy jsem se začal měnit. Začal jsem vnímat svůj život jinak. Měl jsem na to dost času, protože plotýnka, která vystřelila, mi tlačila na míchu a nedovolila mi se hýbat.




Ale o tom jsem již psal (zde) 

Za nemoc jsem vděčný, otevřela mi totiž oči. Začal jsem život vnímat úplně jinak a začal objevovat skutečnýho Sharka, který byl vždy uvnitř, jen mé ego ho drželo pěkně pod pokličkou.

Ale vrátím se k podstatě článku..Láska a smrt..

2 roky jsem byl na blízku tátovi, který umíral na rakovinu. I o tom jsem již psal ( zde můžeš číst)
Byl celou dobu velmi blízko smrti a měl uzavřené  a zraněné srdce již od dětství. Chyběla mu láska, neuměl ji dávat, protože ho to nikdo nenaučil. Ale ani jeho rodiče to nikdo nenaučil a takhle můžeme jít dál a dál zpět a viníka stejně nenajdeme. Jak tedy z toho ven? Musíme začít vždy u sebe...prolomit to "prokletí" a najít lásku sám k sobě. K té nejbližší osobě, kterou máme. JÁ, jsem ten nejbližší člověk sám sobě. Ne máma,táta, manželka, přítel, sourozenec, babička, děda..ne..JÁ. Lidi hledají lásku kolem sebe, ale stačí nahlídnout dovnitř, k sobě.


Kdy tátovi vstupovala láska opět do srdce? Těsně před smrtí. Cítil moji lásku a srdce se mu začalo otevírat. Ne, nebylo to jednoduchý, protože ani mne nikdo nenaučil dávat lásku. Jak můžeš předávat lásku, když nemiluješ ani toho nejbližšího člověka? Sebe? Od malička nás učí, že musíme nejdříve dát druhým a teprve pak sobě, že nesmíme být sobečtí...a tak na sebe zapomínáme, protože si myslíme, že pomoc druhým ,je důležitější než pomoc sama sobě. Jsme sobci vůči sobě.


V letadle říkají, v případě poklesu tlaku v kabině, nejdříve nasaďte kyslíkovou masku sobě a teprve potom dítěti. Ne, není to sobecký, je to to nejdůležitější, co musíme udělat, protože když nezachráníme sebe, dítě bez nás umře. Proto nejdřív musíme dát lásku sami sobě, naučit se mít rádi sami sebe srdcem. Teprve tehdy se naučíme pravé, té skutečné lásce. Budeš věřit člověku, že tě miluje, když neumí milovat ani sám sebe? Budeš věřit člověku, který tě bude léčit a sám bude nemocný? Budeš věřit dietologovi, který je sám obézní? Ne? Tak vidíš. Pravá láska, je láska bez podmínek. Neznamená, budu tě milovat, ale nesmíš mně opustit, budu tě milovat, ale nesmíš být takovej a makovej..To je láska s podmínkama, to není pravá láska. Své dítě budeš milovat, ať je jakékoliv...a to je bezpodmínečná láska. Taková, kterou známe z prostoru, než jsme se narodili.


Táta díky otevření srdce a příjmání lásky si vyléčil cukrovku, ano tato nemoc je o lásce. Kdo nedává, ten nedostává. Chybí mu láska, to sladký-cukr. Je to zákon akce a reakce. Lidé stále čekají, až jim někdo něco dá a teprve pak já milostivě dám taky, teprve až poznám, jestli mi ten dotyčný stojí za to a dá první...Kdyby to dělal každý? Tak se nikdo nedočkáme.

Takže byl jsem s tátou až do posledních chvil před smrtí a viděl jeho změnu. Jsem vděčný za ty okamžiky, které jsme mohli spolu prožít. Přestože nedokázal odpustit rodičům za to, co dělali jemu a jeho sourozencům. ( co to bylo, píši zde v článku Odpuštění )

Kdyby to dokázal, možná by překonal i tu nemoc nejtěžší, ale to je jen spekulace, nikdy nevíme, co má duše za úkol. Nějak umřít musíme, protože každý konec, znamená nový začátek. Ale je jen na nás, jestli umřeme příliš brzy, nebo setrváme a splníme více úkolů ještě během tohoto života.

Odvážné tvrzení? :)

Když budeme žít tak, abychom nebyli nemocní, můžeme se dožít velmi požehnaného věku a přitom být zdraví.


My jsme ti, kdo ovlivňuje svůj život, ne náhoda, ne zlý osud, jsme to my sami. (jak to jde, ci ne zde v článku Příběh)

Já sám jsem si způsobil svoji nemoc, tím, že jsem měl strach o finanční stabilitu a budoucnost, díky ztrátě financí.



Táta si způsobil svoji nemoc svým přístupem k životu. Nesl si na zádech kříže z dětství, nedokázal odpustit. Nenávist, vztek, lítost...to jsou největší spouštěče nejtěžších nemocí. Nedokázal tyto emoce rozpustit, ani když ho dovedli až na pokraj smrti. Nenašel lásku k sobě a neuměl dávat lásku dál. Pozor, já tátu neodsuzuju, pouze popisuji příčinu. (Můj vztah s tátou zde). Proto táta nakonec umřel.


Moje máma si způsobila rakovinu tím, že zůstávala v nefunkčním vtahu více, než 10 let. Denně se vztekala, hádala, dusila to v sobě. Nemohla už ani volně dýchat, jak ji to tam svazovalo. O tom jsem ale již psal. ( o mámě a její nemoci zde ) Během nemoci poznala skutečnou lásku. Tu hřejivou bezpodmínečnou.

Poprvé ji ucítila v nemocnici po první dávce chemoterapie, když málem umřela na selhání imunitního systému, který chemo totálně zničila. Byla velmi blízko smrti a ucítila obrovský příval lásky. Ke svým synům. Řekla mi, jak moc nás má s bratrem ráda a že si to teď ještě více uvědomuje. Sama byla překvapena, jak silný pocit od srdce přišel. Hřálo jí to a chtěla více objímat.



Přestože se nám s mámou úspěšně podařilo nádor vyléčit, objevil se znovu (proč píšu zde)

Když se to stalo, máma odmítala další pomoc. Tehdy jsem to nechápal, proč by se nechtěla uzdravit?
Zvlášť tehdy, když už se to jednou povedlo? Měla prostě jiné plány. Odejít za tátou. Přestože žili každý s jiným partnerem, stále se měli rádi. Dnes vím, že máma mohla umřít hned, kdyby šla na druhou chemoterapii. Místo toho vyslyšela moji prosbu a šla se léčit za mnou. ( o naší léčbě zde) 

Dostal jsem to od ní vlastně jako dárek. Strávili jsme spolu úžasný půl rok. Dokázala mně i ostatním, že se dá vyléčit i nádor na plíci (článek zde) Ale pak přišel její čas. Už nemohla dál setrvávat zde s náma. Dnes to chápu, i to, že odešla přesně v den tátových narozenin. Sama chtěla jít do stejného hospicu, kde byl i táta na sklonku života. Opět se jí začalo otevírat srdce bezpodmínečné lásce. Opět v okamžiku blízko smrti.


Každou návštěvu chtěla znovu a znovu objímat. Stále jsme si říkali, jak moc se máme rádi. Bylo to těžké období, nemohl jsem nic dělat, protože máma nechtěla a tak jsem jen přihlížel a byl jí na blízku. Dával jsem jí tolik lásky, kolik jsem byl schopen. Nejen já, celá naše rodina za ní každý den chodila a dávali jsme si lásku navzájem. Přestože to byly velmi těžké chvíle, byly taky jedny z těch nejkrásnějších, díky proudu lásky z našich srdcí, která nás všechny spojovala.


Přišel mámin čas a zavolali z hospicu, že máma umírá. Hned jsem jel za ní a po cestě volal bráchovi. Máma ležela, nevnímala, jen její tělo pravidelně dýchalo...i když jen velmi mělce. Bylo to podobný, jako u táty, duše už na cestě z těla a ten "kabát" ležel na posteli. Dýchání je automatické, tělo dýchá samo. Držel jsem mámu za ruku a cítil, jak dýchá míň a míň. Věděl jsem, že neodejde dřív, než dorazí brácha. I u táty to tak bylo. Objímal jsem jí a šeptal do ucha, že jí mám rád, že ji miluju. Už nemohla odpovídat, ale vím, že kdyby mohla, řekla by mi to znovu i ona. Tehdy jsem ji poprosil, ať za mnou její duše přijde a sfoukne mi svíčku, až ji pro ni zapálím.


Když přišel do pokoje brácha, máma už skoro nedýchala. Drželi jsme ji oba za ruce a s láskou ji doprovázeli na její poslední cestě v tomto životě. Když máma naposledy vydechla, za její postelí vylezl malej pavouček a symbolicky lezl po zdi až ke stropu, přesně tam, kde jsem předpokládal máminu duši...Jsem nesmírně šťastnej, že mě bylo umožněno vyprovodit oba rodiče a být s nima na sklonku jejich života, Děkuju ještě jednou tam nahoru :)

Ten večer jsem zapálil svíčku mámě i tátovi. Máma odešla přesně v den tátových nedožitých narozenin ve stejným věku 65 let, rok po jeho smrti.


Vím, že jejich duše se potkali, sdělili si svoje poznatky z tohoto života a hlavně obě duše jsou obklopeny bezpodmínečnou láskou. Jsou oba šťastni a to je to, co dělá šťastným i mne.
Svíčky hořeli a já poprosil mámu během meditace, aby sfoukla svíčku. Její byl ta vlevo a tátova vpravo. Hned při zapálení jsem věděl, čí svíčka je kde.

Nejdříve se nic nedělo, pak mi přišla nějaká upomínka, či zpráva do mobilu. Podíval jsem se na telefon a když jsem vrátil oči ke stolu, svíčka byla zhasnutá...


Zářil jsem štěstím, věděl jsem, že přišli oba dva. Poprosil jsem tedy tátu, aby i on zhasnul svoji svíčku. Proběhlo to úplně stejně, jako u mámy...nejdřív nic, pak zpráva od někoho do mobilu...zvednu oči a tma...svíčka zhasnutá...

Rozloučili se a dali znamení, že se mají přesně tak, jak tuším, vím. Taky to, že naše duše je nesmrtelná. Smrt není konec, je to jen nový začátek. Odešli mi po roce oba rodiče, přesto jsem šťastnej. Není důvod truchlit, když oni jsou šťastní, není důvod je zde držet tím, že budu nešťastnej a držet jejich duše u sebe, aby mne utěšovali. Ne, mají další cestu před sebou, možná se narodí znovu, některému z mých úžasných dětí, stejně tak, jako už se můj děda narodil zpět po 22 letech po smrti zpět k nám do rodiny :-) Proto je nemůžeme brzdit, ale jen je s láskou propustit,



Při jedné meditaci před pár dny, za mnou máma přišla a objala mne...cítil jsem její energii a lásku...


MILUJU VÁS