Prohledat tento blog

čtvrtek 30. července 2015

ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍC LITUJEME?

Toto je další věc, která mě ovlivnila na mé cestě a o kterou se rád podělím:

                                                                         http://bronnieware.com/
Bronnie Ware je bývalá australská  sestra, která pracovala mnoho let se starými a umírajícími lidmi. Do poslední chvíle s nimi sdílela jejich konec života. Na svém blogu zveřejnila pět nejčastějších věcí, kterých umírající lidé litují. Vyvolalo to takový zájem, že později napsala knihu „The Top Five Regrets of the Dying“. V češtině vyšla pod názvem "Čeho před smrtí nejvíc litujeme " 
Myslím, že stojí za to, si přečíst, čeho umírající lidé nejvíc litují na sklonku života, abychom se z toho poučili :

1) Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých.
To byla nejčastější lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že se jejich život je téměř u konce a podívají se zpět, jednoduše vidí, kolik snů zůstalo nenaplněných. Většina lidí si nenaplnila ani polovinu svých snů a musela umřít s vědomím, že to bylo volbami, které udělali.
„Každý si řídíme svůj život sám. Jsou to naše rozhodnutí, která jej utváří. Proto si plňme naše sny, dokud je čas.“

2) Přál bych si, abych býval tolik nepracoval.
Toto tvrdil každý umírající muž, se kterým jsem se setkala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých rodičů. Ženy tuto lítost také zmiňovaly. Jelikož ale patřily ke starší generaci, většinou nebyly nositelky výdělku. Všichni muži, se kterými jsem pracovala hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života prací.
„Přesně to mi naštěstí došlo a již jsem o tom taky psal ve článku CESTA. Není důležitý, kolik majetku nashromáždíš za svůj život, ale jak ho prožiješ. Je to vždy Tvoje volba.“

3) Přál bych si, abych býval měl více kuráže vyjádřit své pocity
Mnozí lidé potlačovali své pocity s cílem zůstat za dobře s okolím. Výsledkem byl život na lécích a fakt, že nikdy nebyli opravdu sami sebou. Mnozí si přivodili různá onemocnění vztahující se k zahořklosti a křivdám, které s sebou nesli.
„Dost často nosíme masku a děláme se jinými, než ve skutečnosti jsme. Díky tomu si přitahujeme lidi, které vlastně ani nechceme. Pak se divíme, proč se nám dějí, některé věci. A stačí úplně jednoduše být sám sebou, takový, jací opravdu jsme.“

4) Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli.
Lidé se většinou plně neuvědomí důležitost starých přátel, dokud se neocitnou na smrtelné posteli. A v ten moment již většinou není možné je dohledávat. Někteří se nechali svými životy natolik polapit, že jim „zlatá“ přátelství s lety utekla. Každému, když umírá, chybí staří přátelé…
„ Když se přiblíží smrt, fyzické detaily života odpadnou a lidé chtějí dát do pořádku své vztahy k přátelům. Většinou už to ale není možné, jsou příliš staří a chatrní. V posledních týdnech před smrtí zůstává pouze láska a přátelství. Na věcech už vám nezáleží, protože již víte, že nejsou tak důležité, jak jste si mysleli. „

5) Přál bych si, abych si dovolil být šťastnější
Toto je překvapivě velmi časté přání. Mnozí si až do konce neuvědomili, že štěstí je volba (alespoň pro většinu z nás). Zamrzli ve starých vzorcích a zvycích. Takzvaný komfort rodiny zaplavil jejich emoce stejně jako fyzické životy. Hluboce v sobě však touží po opravdovém smíchu…
„Když jste na smrtelné posteli, je vám jedno, co si o vás myslí ostatní. Je nádherné se uvolnit a smát se. Smích je koření života, říká se. Víš, kdy ses opravdu od srdce naposledy zasmál? „
Kvalita a styl našeho života je volba. Je to naše volba a jsou to naše rozhodnutí, které utváří náš život. Nikdy není pozdě na změnu, pokud nejseš spokojenej se svým životem. Je jen na tobě, jak dlouho se budeš trápit, nebo jak dlouho se budeš radovat ze života. Ta dobrá zpráva je, že to máš ve svých rukách! J



úterý 28. července 2015

VÍRA NEZNAMENÁ NÁBOŽENSTVÍ

Lidi si často myslí, že víra je synonymum náboženství. To ale není pravda.






 Věřit můžeme v sebe, v někoho jiného, můžeme věřit v nadpřirozené síly, můžeme věřit v UFO, ve vesmír, v boha, nebo že sousedka má silikonový prsa. Chtěl jsem napsat ko.y, ale co když to čtou i děti…? :-O






Není důležitý, v co věříme, ale samotná víra je důležitá.
Bez víry, by se nedalo žít. Kdybych nevěřil, že zítra budu ještě žít, asi bych dělal neobvyklý věci, nebo naopak odevzdaně ležel, protože bych si myslel, že umřu…jenže to je taky víra. Věřil bych, že umřu.








Nechci se do toho až tak moc zamotávat J Protože kvůli víře se i zabíjí. Proč píšu o víře? Protože je nesmírně důležitý, jak s vírou zacházíme. Protože moje víra, že se uzdravím se natolik zhmotnila, že jsem opravdu zdravej! J

Proto se chci o to podělit. 

Je to neuvěřitelný, ale pokud něčemu opravdu věříš, prostě tak, že přes to nejede vlak, dokážeš cokoliv si umaneš! Jasně, už vidím chytráky, kteří hned budou namítat, takže když budu chtít lítat, tak si stoupnu na kraj skály, strašně moc to budu chtít a budu tomu věřit..no a co se stane…? Spadnu! Jasně…úplná blbost, co to tady žvaníš.. J



Takže, není to tak úplně…protože ten chytrák, kterýho teď něco takovýho napadlo, by na kraji té propasti tomu stejně nevěřil. Vždycky by tam měl pochybnost, co když přece jen to nepůjde? Co když nepoletím? No a to úplně stačí…semínko pochybnosti celou víru zbortí..Totiž buď věříš, jasně a bezpodmínečně..nebo si jen myslíš, že věříš..ale je tam spousta pochyb, co když… ale…atd. Ten co tomu bude opravdu věřit si postaví třeba rogalo a nakonec poletí. Ten druhej, bude dál vykládat, proč to nejde. 




                                                                      Omezení je vždy jen a jen v naší hlavě
                                              



Možná znáš zákon parkovacího místa. Jestli ne, tak tady je:

Jedu autem a potřebuji zaparkovat. Řekněme, že vyjíždím z domu a jedu do centra na schůzku a vím, že tam není nikdy volný místo na zaparkování. Klasicky sedám do auta a říkám si : Hmm kde to dneska nechám? Tam zase nebude nikde volný místo (nevíra)…nooo tak to nechám někde na parkovišti, klidně 0,5 km, někdy i 1 km daleko a dojdu to pěšky, tam totiž místo bývá.
Ok, mám auto proto, abych ho nechal na parkovišti 1 km daleko od místa, kam chci dojet a jdu pěšky ( Nechme bokem, že je to zdravý a že auto smrdí..:-) ) Tím chci jen naznačit, jak si myšlenkama vytváříme realitu, která ještě nenastala a příjde nám to normální.







Takže zpět k Zákonu parkovacího místa

Vyjíždím z domu a hned si říkám :

Zaparkuju přímo na místě před vchodem…nebo hned vedle, ale každopádně, bude tam pro mě volné parkovací místo. Můžeš za to i dopředu poděkovat. Tak a teď přichází úplně to nejdůležitější! VÍRA !
Musíš tomu věřit! Ne,se spoléhat na někoho, že to zařídí a když ne, tak říkat, no já si to myslel, že to nedopadne. Jestli tam to místo bude, nebo ne, záleží pouze na bezpodmínečné víře. Pokud tomu budeš na 100% věřit, tak přijedeš a zaparkuješ. Přesně tak, jak sis vyslal před odjezdem. 



Je to tak lehkej test, že si to může vyzkoušet každej. 
Ale není to zase tak jednoduchý, jak to vypadá ..:-)

Musíš tomu opravdu na 100% věřit, že to místo tam bude J Nějakým podobným stylem,jako..ok, takže já si to vyzkouším a to jsem zvědavej, jestli tam teda bude to místo, nebo ne…tak takhle tam určitě nebude.


Někde jsem četl:

Člověk k bohu: Ukaž se a já uvěřím. 

Bůh na to: Uvěř a já se ukážu.





Takže proto mluvím o víře. 


Zákon parkovacího místa funguje, ale musíš tomu věřit. Ten kdo bude říkat, že to je blbost, protože se mu to nepovedlo, ať si dá ruku na srdce, jestli tomu opravdu věřil. Každá pochybnost, ať sebemenší to místo může zhatit. Prostě to tak je. O to sladší odměna, když tomu budeš opravdu věřit a to místo tam bude.





Když jsem tenhle Zákon parkovacího místa říkal svým dětem, tak na mě vybafli, že ok, tak nám to ukaž, táto! J No Děti ! J 
Jeli jsme zrovna do kina v Brně do Olympia centra. Hmm, říkám si, to je super, samozřejmě, teď když budou všichni očekávat, že to vyjde, tak co když to nevyjde…? Slyšíš to,jo? Semínko pochybnosti. To je přesně to, co zařídí, že to nevyjde! Naštěstí mě to hned trklo a řekl jsem si: Pryč semínka pochybností (tak jsem si to samozřejmě neřekl..:-) ) prostě jsem se nastavil, že není žádný důvod, aby tam to místo nebylo. 





Ještě jedna věc je důležitá. Musíte si to říct s předstihem, aby byl dostatek času na to, aby to místo tam bylo. Nefunguje to tak, že si člověk zatáčku před místem řekne, tak šup „JÁ“ už jsem tady a teď chci místo. Někdy to možná klapnout může, ale obecně je opravdu lepší, vyslat přání s předstihem.


Přijíždíme na zaplněné parkoviště..protože jsem dělal ramena, řekl jsem, že zaparkujeme přímo u vchodu..:-) To jsem řekl, ještě než jsme vyjeli.
V neděli odpoledne…přímo u vchodu…nejlepší zkouška ohněm J Takže přijíždíme…no a místo nikde! :-O Uff, říkám si, co je špatně? Vždyť jsem věřil, opravdu! Vzpomněl jsem si na semínko pochyb…hmm L No ale najednou vychází pán z hlavního vchodu a šourá se pomalým krokem k nějakýmu autu. To je ON, říkám si, to je moje místo! Jenže zároveň s ním z druhé strany najíždí jiný auto, co hledá taky místo k zaparkování..to jsou nervy! J Naštěstí pán v druhém autě neměl dostatek trpělivosti, aby vyčkal, kam se, opravdu pomalu belhající se chodec vydá a svým autem odjel hledat místo jinam.. Hned jak se to stalo, pán se dobelhal a otevřel svoje auto, které stálo před vchodem. Nasedl, odjel a já zaparkoval tam, kde jsem řekl, že zaparkuju.



                                      
                                                                Nikdy není pozdě začít myslet pozitivně!



 Opět slyším hnidopichy..náhoda! J Ne, nebyla to náhoda. Já věděl, že tam to místo bude. Věřil jsem tomu. Nebylo to poprvé a děti, ty starší to při vlastním hledání místa potvrdili. A nejen oni, samozřejmě jsem si to nenechal pro sebe. Ne každýmu se to však povede a ne vždy si na to člověk vzpomene. Ale zrovna včera jsem to opět úspěšně vyzkoušel ve městě.





 Říkám tomu sice zákon parkovacího místa, ale to samý se dá aplikovat na cokoliv:

Jdu do školy a věřím, že dám tu zkoušku. Jdu na pohovor na práci a věřím, že jsem dost dobrý/á , aby mě přijali. Věřím, že si zasloužím lepší život.. atd. Důležitá je vždy VÍRA. Pokud tomu nevěříš ty sám, tak kdo tomu má věřit? Pokud tomu nevěříš, proč plýtváš svým časem a jdeš na tu zkoušku, nebo na ten pohovor, když je to zbytečný…?







Mám další příklad, kterej pochopí každej J

Řekněme že jsou teoreticky 2 úplně stejně fyzicky zdatní sprinteři-běžci. Stejná váha, stejný těla, stejnej trénink, stejná výbava-tretry, dres, trenky. Je to jen hypoteticky samozřejmě J Ok, takže tihle 2 běžci, kteří jsou na tom úplně stejně. Stojí na startu. Ten první si věří (slyšíš to ,jo? VÍRA) a ten druhej si říká v hlavě: Myslím, že ten vedle víc trénoval, vypadá tak dobře, odpočatě, hmm asi na tom bude líp než já…a zatím co se mu honí tyhle hovadiny v hlavě, padne výstřel, on se zpozdí na startu a prohraje celý závod. Jako třešničku tomu samozřejmě může dát větu : „Vždyť jsem to říkal“ no neříkal jsem to? Jo, říkal jsi to a proto jsi taky prohrál..!









Takže opět zpátky k víře, mě VÍRA pomohla se vyléčit z nemoci. Z nemoci, o které doktoři řekli, že mě dostane na vozík, pomohla mě i k tomu, že tady píšu tenhle blog. Protože jsem věřil, že se k tomu jednou dostanu. Dokonce věřím, že bude úspěšnej, protože vím, že toho mám hodně co předat dál. Nemyslím to nafoukaně, prostě to vím J No dobře, abych úplně nelhal,protože to nedělám a nemám to rád. Mám tam malinký semínko pochybnosti..ale já ho vyženu! J








Ještě jeden příklad. Zrovna včera jsem se viděl na stromovém domečku ( o něm až někdy později) 






s jedním pánem. Velmi příjemnej, milej, chytrej, docent na universitě, CSc. 

Tak si povídáme a on mi říká něco o tom, že ho bolí nohy a že až bude na vozíku…Úplně mě vyděsil, jak si něco takovýho může vůbec myslet ?! Tak se ho ptám a on, že jasně že né teď, ale až bude starej…! Chápeš to?! Takhle vzdělanej člověk začne věřit, že bude jednou na vozíku! Co se asi stane z jeho vírou, které 100% věří…? 
Tak mu hned povídám, ať na to rychle zapomene! Určitě mu to řekl nějakej doktor! (promiňte všichni lékaři) On tomu opravdu věřil! Viděl jsem mu na očích, jak ho překvapilo, že jsem mu řekl, že není důvod, aby byl na vozíčku až bude starej. Jakoby si uvědomil, že to vlastně může bý i jinak! 
Doteď jsem z toho v šoku!



Jak je možný, že si tak lehce bereme za svý, ty špatný vzorce a jak těžko věříme těm dobrým?

Kde se to v nás bere, že je mnohem lehčí uvěřit, že se něco nepovede, než že se to povede? Díky této včerejší zkušenosti, kdy dokonce tak chytrej člověk uvěří takové hlouposti, jsem si řekl, že musím dnes napsat o víře! 

Moje babička má 91 let a je po operaci obou krčků a chodí! Sice o berlích, ale chodí. Když se někoho zeptáte z odborných kruhů, tak vám řekne, že v 85 letech po operaci jednoho krčku a s artrózou, ten pacient pravděpodobně už chodit nebude. O 91 letech by asi taktně pomlčel.…Ještěže to moje babička neví…naštěstí to řekli jen nám, no a my to babičce neřekli J)



 Věř, že budeš zdravej, silnej a bohatej, napiš si klidně afirmace.

 Když tomu skutečně uvěříš..TAK BUDEŠ ! J







neděle 26. července 2015

PŘÍBĚH

Bůh si vybere 2 lidi a každýmu dá ostrov, s tím, že cokoliv si bude přát, tak se mu splní:






1. První z nich, třeba Joe:

Je šťastný, že má celý ostrov pro sebe. Hned si přeje sluníčko, aby mu bylo teplo.
Objeví se sluníčko a krásně hřeje. Joe je rád, že jeho přání funguje, tak si hned přeje palmu, aby mel i kousek stínu. Objeví se palma. Když jde jedna, určitě jich může byt víc, řekne si. Hups a Joe má palem na svém ostrově kolik chce. To je báječný, říká si a raduje se, jaké má to štěstí, že se mu plní vše, co si přeje. Užívá si sluníčka, moře a raduje se.





 
2. Podíváme se, co dělá druhý ostrov, kde je.. říkejme mu třeba Ben:

Ben si také hned přeje, aby měl sluníčko. Šup a už svítí. Ben je užaslý a šťastný, jak rychle přání funguje. Po chvíli, kdy mu je na sluníčku moc teplo, rozhodne se, že by rád palmu pro trochu stínu. Palma je tam. Užívá si sluníčka, koupe se v moři, polehává pod palmou a je šťastný
.
Do této chvíle si oba užívají života a jsou šťastni. 


1. Joe dostavá hlad a tak si přeje zahradu plnou ovoce. Objeví se ovocné keře a stromy a Joe si vychutnavá skvělou chuť šťavnatých plodů, užívá si dál sluníčka a moře. 

2. Ben se začíná nudit a říká si, že na tom zatraceným ostrově nic neroste a že má hlad. V tu chvíli si vzpomene, že si může přát. Přeje si tedy krásně upečenou pečínku masa. Namísto toho, začne po ostrově běhat selátko. Ben se naštve a začne nadávat bohu. Neříkal jsi, ze se splní každé mé přání? Chtěl jsem pečínku, ne živé prase! Jenže žádná odpověď. Protože má hlad, začne selátko honit. Sluníčko svítí a selátko se jen tak chytit nedá, po chvíli je Ben propocený, unavený a vzteklý. Zatracený slunce! Nemůžeš se alespoň na chvíli schovat?! A jak řekne, přijdou mraky a slunce se schová. Bena to však příliš neuklidni a hned ho napadá: takový mraky! Ještě aby tak začalo pršet! V tu ránu se spustí liják. Ben spěchá naštvaně pod palmu, aby se schoval před deštěm. Po cestě si říká, že na bouřku raději nebude ani myslet..jenže ještě dřív, než mu to dojde..začnou lítat blesky a hromy.Palma samotná moc útočiště nedává, a tak je Ben během chvíle úplně promočený. Selátko vesele v dešti pobíhá a "vysmívá se" Benovi. 






1. Zatím Joe na druhém ostrově si přeje pilu a mačetu a dostává ji. Jde si pokácet pár palem, aby si udělal domeček. Zároveň si přeje, aby mu práce šla od ruky. Pokácí pár palem a s chutí se pouští do stavby svého příbytku. Během práce ho napadá, že mu chybí zpěv ptáků a tak si přeje papoušky, zároveň krásné barevné motýli a vše se plní. Motýli potřebují květiny a tak si přeje louku s trávou plnou krásných květů a má ji. Lehne si do trávy a odpočívá pozorujíc barevné motýli, jak létají z květu na květ a sem tam přeletí papoušci zdravící svým zpěvem. Joe je šťastný a odpočívá.




2. Co zatím dělá Ben?
Ten si uvědomil, že si může přát a nemusí moknout pod palmou! Přeje si tedy dům. Na pláži se objeví dům a Ben se běží schovat.Sice celý promočený, ale už pod střechou. Zmrzlý a hladový proklíná boha, co mu to provedl. Ptá se, čím si zasloužil, aby k němu byl takový? Cloumá s ním vztek, že takhle si to nepředstavoval! Začíná vztekem brunátnět až se zakucká a začne kašlat. 






1. Joe okem zahlédne, jak v dáli hřmí a je černo. To je ale polízanice támhle, řekne si. Dům už má postavený, tak si říká, že trocha deště by prospěla celému ostrovu a v tom přijde pár mraků a tropickým deštěm osvěží ostrov. Joe se raduje ze svého příbytku a nasává ten skvělý vlhký vzduch. Přeje si sud na vodu. Sud se plni vodou. Kapky stékají z palmového listí do trávy a všechny rostliny na ostrově se ještě více zazelenají. Jak déšť přišel, tak i odešel. Vylézá sluníčko, odpařuje přebytečnou vodu a opět se ujímá vlády. Joe je nadmíru spokojen a šťastný, jak je krasně na světě.




2. Ben se klepe zimnicí a vzteky nemůže ani přemýšlet. Ten liják snad nikdy nepřestane! Vztek, únava a zimnice mu brání si vzpomenout, že stačí si přát a bude po dešti. Místo toho se mu stále honí hlavou, co provedl, ze je tak trestaný..Všechno se proti němu spiklo! Proklíná boha, prase, déšť a celý tenhle pitomý ostrov. Takhle si to nepředstavoval!




1. A co Joe?
Ten si přál krásnou ženu a dostal ji. Jestli neumřeli, žijí šťastně na ostrově s kupou dětí 

dodnes..






Proč blog ?

Postupně bych rád zde přidával příspěvky, abych se podělil o své zkušenosti a poznatky na mé cestě.
Nechci nikomu radit, nebo dělat chytrýho :-) Budu rád, když to někomu pomůže při hledání jeho vlastní cesty, nebo zde najde radu, či pomoc. To je proč jsem tento blog založil. Sám jsem na začátku potřeboval a stále potřebuji nacházet odpovědi na své otázky. Tak vám všem přeji, abyste našli, co hledáte :-)

Moje NEMOC


Každá nemoc má svoji duchovní příčinu. Nemoc vzniká tam, kde je přeslechnuta duše, protože duše k nám promlouvá skrze tělo.



Jak jsem se již zmínil ve článku CESTA. Potkaly mě problémy s páteří. Začalo to vše nenápadně na fotbale, kde mě píchlo na pravé straně, po prochladnutí zpocených zad a následnému kopnutí do balónu. Od té doby se bolesti zad začaly stupňovat. Občas jsem nemohl vylézt z auta, protože jsem zatuhnul v sedící pozici a nemohl jsem se pak narovnat. Když jsem se po delší době vylézání z auta narovnal, tak jsem měl zase problém potom sednout zpět do auta atd.


Jako většina z nás, jsem tomu zase nepřikládal tolik důležitosti. Prostě když jsme zdraví, tak si toho příliš nevážíme a když se nám něco děje, máme tendenci to zlehčovat, nebo přehlížet..

To bychom však neměli, protože naše duše se nám snaží dávat tímto způsobem najevo, že děláme něco špatně. Je to vlastně komunikace naší duše s námi. Měli bychom se zamyslet, proč mě bolí právě pravá strana a proč právě záda? Aha, nemám si dělat starosti o peníze a nemám dělat takový věci, který mě ty starosti pak přidávají! Trápím se pro něco, co ale neřeším a tím trápením pouze ubližuji sobě a zhoršuji nemoc! Jsem v začarovaném kruhu.



No jo, ale to jsem ještě tehdy nevěděl.



Naštěstí mám kamaráda, který umí léčit rukama a kdysi vyléčil moji dceru, když byla malinká. Ta měla zúžený močovod. Doktoři tenkrát řekli, že jediná možnost je operace. Zkoušeli prášky, ale ty nezabraly. Můj kamarád ji párkrát přiložil ruce na postižené místo..no a ono se to „samo“ spravilo. Když šla na předoperační vyšetření, nebylo co operovat. Doktor prohlásil, že se to spravilo samo a že je to dobře .. :-)  Aby ne pane doktore!



Takže s mýma zádama jsem zamířil k němu pro pomoc. Přiložil na ně svoje ruce, cítil jsem velké teplo, jak mě postupně vstupuje do těla. Po krátké chvíli k mému i jeho překvapení, jsem se narovnal a vstal, jako by bolest neexistovala ! Nechápal jsem to, protože nejmíň 14 dní, než jsem k němu přišel, jsem se trápil. Každé vstávání ze židle, bylo nesmírné utrpení, ale tady jsem najednou vstal a bez problému! Hups..jak je to možný? Jak se to jen tak, přiložením rukou, může spravit? Já, materialista, ateista, pragmatik..jak tomu mám rozumět? Záda věděla, že to je pravda, hlava říkala, že to není možný! Ok, už pomohl dceři, teď mě..je pravda, že jsem věřil, že mi pomůže.
Od té doby jsem začal připouštět, že je možné i něco, co se zdá jako velmi nepravděpodobné!





Záda se sice zlepšila, ale já ne. Naopak, díky rychlému vyléčení mě ani nenapadlo změnit vzorce svého chování, které mě způsobily bolest zad. A tak jsem pokračoval  zvesela dál. Dál jsem se honil za mamonem a nepřemýšlel nad kvalitou svýho života. Myslel jsem si jako většina, čím víc, tím líp a ještě pro jistotu do zásoby. A protože se technologie rychle vyvíjejí a je potřeba měnit mobil každý rok, každou sezónu mít nové módní oblečení, každé 4 roky nejlépe nové a lepší auto..pokračoval jsem dál jako tupý stroj, kterému nedochází, že jede špatným směrem a dochází mu palivo.





Jenže to samozřejmě nejde do nekonečna. Své varování jsem dostal, ale neposlechl. Takže přišlo další, větší. Záda se opět ozvala a s větší silou. Bolely čím dál víc, až jsem této bolesti začal uhýbat a chodil nakřivo. Ani to mě však nestačilo. Nikoho jsem neposlouchal, měl jsem „svoji“ hlavu a pokračoval..money…money…money...




A pak to přišlo.
 Sedím si takhle jeden večer a rekapituluji, co mám, co nemám atd. V tu chvíli se cítím uvnitř prázdnej…žádná radost z toho co mám, žádné štěstí života…nerozumím tomu vůbec, zhola nic. Sám sobě říkám: „ O co ti jde? Co to tady zkoušíš? Proč seš nešťastnej? Vždyť máš krásnou rodinu, skvělý děti, dům, auto..co ti chybí? Nevěděl jsem. Začal jsem si říkat, k čemu je mít všeho dostatek, když člověk není šťastnej? Začal jsem si vyčítat, že nejsem šťastnej, že vlastně mě to honění se za majetkem žádný štěstí nepřineslo...




No a tehdy se to stalo. V podstatě jsem „plivnul“ osudu do tváře, za to co mi umožnil. Pohrdl jsem tím, co jsem dostal. Urazil jsem matku zemi, za ty dary. Uzavřel jsem si kořenovou čakru.


 Pár dnů a pár měsíců na to, jsem začal poznávat jaké to je, když přicházíte o to co máte. Přišlo nešťastné období ztrát, které mě vnitřně velmi trápilo. Navenek jsem to však nikomu neříkal. Utápěl jsem se uvnitř svými strachy a obavami, tak dokonale, až jsem si opět „probudil“ svoje záda.





Kvůli velké bolesti jsem začal chodit na obstřiky a po jednom obstřiku jsem se tak nešťastně pohnul. Že díky uvolněnému zádovému svalstvu, vystřelila meziobratlová plotýnka. A to takovou silou, že vyjela 1,5 cm! Tu bolest, kterou jsem ucítil v té chvíli popsat nedokážu. Tímto okamžikem jsem se stal nechodícím a zůstal ležet.




 Nemohl jsem se ani pohnout. Jediná poloha. Která byla bez bolesti, byla na zádech a bez hýbání. Nemohl jsem dojít ani na wc. Když jsem potřeboval, tak jsem se skutálel z postele na deku na zemi, kterou tam dala manželka a ta mě pak táhla na dece na záchod. Tam jsem se asi půl hodiny ze všech sil snažil zvednout a sednout na mísu wc, ale marně. Nakonec mě nezbylo, než udělat potřebu na zemi ve skroucené pozici. Ponížený, zdrcený, jsem udělal stolici na zemi a pak to po sobě uklízel. Jak jsem se styděl! Jak hluboce jsem spadnul. Jak se změnily priority mého života!
Moji jedinou prioritou bylo dostat se na wc a udělat potřebu. Měl jsem strach pít a hlavně jíst, abych nemusel na záchod...

  VŠE SE MI ZHROUTILO





Takhle jsem ležel několik dní, než se podařilo mě dostat do auta na vyšetření. Ve stavu, kdy jsem se belhal a podpíranej absolvoval několik vyšetření, jsem na tom začínal být hůř a hůř. Nakonec mě jedna doktorka, když mě uviděla, řekla:

„ MUSÍTE NA OPERACI, JINAK OCHRNETE! TO MYSLÍM ABSOLUTNĚ VÁŽNĚ! Podívala se na manželku a říká: VIDĚLA JSEM UŽ HODNĚ, ALE TADY VÁM ŘÍKÁM, ŽE JESTLI NEPŮJDE NA OPERACI OKAMŽITĚ, TAK NA 90% OCHRNE!







Dovedete si vůbec představit, co se vám začne honit hlavou, když vám někdo něco takovýho řekne v okamžiku, kdy se cítite tak mizerně, jako nikdy předtím? Kdy nemůžete chodit a doktor vám prognózuje takovou budoucnost? Byl jsem, jako ve zlém snu. To přece nemůže tak být..!

Já přeci nemůžu být ochrnutej! Co budu dělat? To už nikdy nebudu chodit, hrát fotbal? Běhat? Vydělávat peníze? To budu mrzák do konce života? Vždyť jsem ještě relativně mladej a mám před sebou nejmíň půlku života!

Posadili mě na vozík a žena mě vezla na předoperační vyšetření…tehdy se to ve mně všechno vzbouřilo..


NE, JÁ NEPŮJDU NA ŽÁDNOU OPERACI…ODVEZ MĚ DOMŮ, JÁ SE Z TOHO DOSTANU!






Nevím, kde  se to ve mně vzalo, ale rozhodl jsem se, že to dám.Že budu bojovat a vyléčím se.
Jeden neurolog mi totiž řekl, že když budu opravdu jen ležet, mohlo by se to zahojit a vstřebat samo. Potřebuje to ale naprostej klid na lůžku. Místo toho, jsem se belhal po vyšetřeních a pak mě řekli,že ochrnu!






Navíc možná někde v podvědomí bylo to, co tenkrát řekli doktoři o mé dceři-že jí pomůže jen operace a nebyla to pravda...Pomohli jí ruce mého kamaráda.


Slezl jsem z vozíku a dobelhal se z posledních sil do auta. Žena mě odvezla domů a já se vyplazil do postele do patra. Od té doby jsem neviděl 4 měsíce kuchyň ani zbytek domu. Moje jediná místnost byla ložnice, můj společník kýbl vedle postele místo WC. Když se mi podařilo doplazit do koupelny, ležel jsem na zemi a pouštěl na sebe sprchu, abych se umyl.





Tímto bych chtěl  poděkovat mé ženě, která se o mě celou tu dobu starala, tahala mě na dece se umýt do koupelny a umírala strachem, že se z toho už  nedostanu.

 Byly to nejhorší 4 měsíce mýho života. Každý pohyb mě způsoboval obrovskou bolest, která střílela do pravé nohy. Palec jsem už necítil. Začal jsem si shánět info o svým stavu na internetu. To jsme ale neměl dělat, protože tam byly jen samý negativní zprávy a můj stav se začal zhoršovat. Když jsem o tom mluvil s neurochirurgem, řekl mě ať to vůbec nečtu a věnuji se sám sobě a svému uzdravení. To byla ta nejlepší rada, co jsem mohl dostat. Přestal jsem sledovat příběhy ostatních a začal se věnovat více tomu svýmu příběhu.






Začal jsem věřit, že neochrnu, že se z toho dostanu. Ta moje víra přerostla v absolutní přesvědčení, že to tak bude a najednou jsem to prostě věděl. Já věděl, že se uzdravím, že budu zase chodit, že budu, jako dřív!

Začal jsem se zajímat o léčení rukama, jak uměl můj kamarád. Byl u mě taky několikrát, ale už to nezabíralo..později mě došlo, že to tak mělo být, protože jsem tu zkušenost prostě potřeboval zažít. Začal jsem číst články o Reiki, léčení energiemi, léčení přikládání rukou. Začalo mě to bavit a tak jsem si zjistil více informací a zkoušel to na sobě. Času jsem měl dost a dost. Důležité je říct, že jsem vypnul úplně všechny pracovní aktivity. Ani jsem nemohl nic dělat. Ta nemoc mě prostě musela úplně odstavit, když to nešlo jinak..







Zajímal jsem se o přírodní léčení a začali se k tomu nabalovat duchovní záležitosti. Zpočátku jsem to bral čistě přes energie, tomu jsem rozuměl, jsou přece energie, které můžou škodit, ale taky jsou i ty, které mohou léčit, ne? A tak jsem se čím dál víc dostával k informacím o léčení, která jsou známa tisíciletí, ale buď jsou zapomenuta, nebo potlačena, nebo se o nich moc neví, případně si ostatní myslí, že to je šarlatánství a podvod…





Záda se začaly lepšit, cítil jsem úlevu, v noci jsem se dokonce mohl někdy i vyspat. To mě nalilo novou naději do žil, že dělám správně. Byl jsem naprosto přesvědčen, že se uzdravím! Nevím, kde se to vzalo, ale bylo to skálopevné přesvědčení, které šlo zevnitř. Prostě jsem to věděl!

A tak čas ubíhal, já se seznamoval s duchovníma záležitostma více a více. Některé jsem bral, některé mě přišli přitažené za vlasy..andělé atd..





Důležitý bylo, že zdraví se lepšilo a lepšilo. Bolest nakonec ustoupila tak, že jsem se poprvé opět dostal na záchod. Těžko popsat radost, když uděláte stolici do WC mísy a ne do kýblu u postele…





Jak se mění priority života!



Celé to trvalo asi 6 měsíců, než jsem začal opět jakžtakž chodit. Opět jsem začal hýbat palcem u nohy a mrtvení nohy přestávalo .




Jupíí, pocit úžasnej! Začal jsem chodit o berlích na rehabilitace a léčil sama sebe Reiki.


Nakonec jsem se uzdravil. Zjistil jsem během mé nemoci, že pravděpodobně existuje i něco jinýho, než jsem si do té doby myslel. A to, že se člověk dovede nějak zázračně uzdravit sám…jak je to možný?




Jak to, že jde uzdravit někoho jen rukama? Jak je možný, že jsem věděl, že se uzdravím a uzdravil se sám? Kde se to bere? Co to je za sílu která není vidět, ale evidentně existuje?

Během dlouhé doby, kdy jsem nemohl slézt z postele, jsem měl dostatek času přehodnotit svůj dosavadní život. Věděl jsem, že jej musím změnit. Změnit priority, začít víc žít,ale jinak než doposud..tím začala má nová cesta života...