Prohledat tento blog

pátek 4. prosince 2015

Minulé životy? Máme duši? část 2. Petrohrad




Stále jsem nosil v sobě, že se musím do Petrohradu podívat! A tak jsem se rozhodnul. Koupil jsem letenku, zajistil si ubytování v hotelu přímo u chrámu Sv.Izáka. Koupil jsem i lístky do divadla Michailovskij na představení Louskáček. Všechno se dělo tak nějak intuitivně.Věděl jsem, že musím jet sám, abych vše dobře nacítil.

                 Malý letadlo mě trochu překvapilo :-)

Přiletěl jsem do Petrohradu později odpoledne. Zima, mrzlo. Přesně tohle počasí jsem potřeboval, aby bylo co nejvíc podobné tomu, co jsem viděl v regresi. I když sněhu bylo velmi málo. Byl leden 2015.

Ještě bych rád doplnil, že regresí se mě vyjasnili 2 věci.
Za prvé jsem od dětství neměl rád zimu. Když byl příliš mráz, bylo mi to velmi nepříjemný.
 Za druhé, jsem nenáviděl komunisty. Nevím přesně od kdy, ale vím, že to byla nenávist až šílená. Nechápal jsem, kde se ve mě bere.



 Poslouchal jsem už někdy od 13 let Hlas ameriky a Svobodnou Evropu. Moje nenávist vůči komunistům byla tak silná, že jsem měl v hlavě i nápady jak se jim mstít. V té době jsem vůbec netušil, odkud tato nenávist pramení.  Takže to jen na vysvětlenou, jak se dovede spojit současný a minulý život.



Takže jsem v Petrohradě, jedu taxíkem k hotelu a už ho vidím...chrám sv. Izáka. Polívá mě neuvěřitelnej pocit, stále to chodí celým tělem ve vlnách..jdou mi slzy do očí...
Ubytuju se v hotelu a hned vyrážím přes ulici do chrámu. Před chrámem jsem se zastavil a dívám se na tu majestátnou budovu. Cítím opět ten pocit, jako při příjezdu. Vcházím dovnitř, míjím veliký dřevěný dveře, který jsem otevíral v regresi.

Uvnitř jsou krásně zdobený stropy, okna, který jsem viděl. Zaujala mě jedna freska na stropě mnohem víc, než ostatní s nějakým svatým. Vím, že byl pro mě důležitej. Myslím, že jsem silně věřil v Boha. V tu chvíli mi dochází, že jsem to Bohu, všechno vyčítal tenkrát. Že mě nechal tak padnout do chudoby, okrást a umrznout na ulici. 


Přemýšlím uvnitř, jak to na mě působí, jestli cítím nějakou energii. Sedl jsem si doprostřed chrámu na lavici a vnímám, co cítím...NIC...jediný co cítím, je obrovskej vnitřní klid. Ještě teď, když píšu tyto řádky, po mě přeběhl mráz...příjemnej ovšem. Ano, ucítil jsem obrovskej klid a vnitřní usmíření. Najednou jsem odpustil komunistům, za to, co mi udělali. Seděl jsem tam, díval se kolem sebe a pochopil, proč jsem přijel. Proč bylo pro mě tak důležitý otevřít minulý život, podniknout cestu do Ruska, sem do Petrohradu. Našel jsem klid na duši. Byl to tak krásnej pocit...:-)



Protože už zavírali, šel jsem ven a procházkou došel k té zamrzlé řece. Byla i teď zamrzlá, stejně jako tenkrát. Řeka Něva. Otočil jsem se a podíval se zpět k chrámu sv.Izáka. Polil mě pocit štěstí a lásky. Uvědomil jsem si, že jsem toto místo nesmírně miloval. Cítím to i teď.

Byl už večer a já pochopil, proč se říká, že je zima jako v Rusku. Zamrzal i dech a byl slyšet praskot zmrzlých pneumatik projíždějících aut po zmrzlé silnici. Šel jsem zpět do hotelu se zahřát a odpočnout si před zítřejší prohlídkou města.

Sedl jsem si v restauraci k oknu, tak abych viděl na Izákův chrám.Začalo sněžit.


Objednal jsem si vegetarianský rizoto a sklenici italského vína Chianti. Před rokem jsem byl "jen" vegetarián a pil 1-2 dcl vína .
Sedím sám, v prázdné restauraci, je po sezóně, turistů minimálně a já se dívám ven na ulici, kde jsem přesně před 85 lety umrznul. Odhaduji dokonce přibližně místo, kde se to stalo. U toho mista je dnes kavárna nesoucí název "SČASTIE"


A já jsem šťastnej. Sedím po 85 letech blízko místa, kde jsem umřel, kde jsem proklínal Boha za to, co mi  udělal. Kde jsem prožíval poslední chvíle života v bez moci a neštěstí, osamělej a chudej. Jenomže to mi neudělal bůh, udělali to lidé.
 Teď sedím v restauraci, popíjím italské víno pěkně v teple a dívám se ven jinýma očima. Očima pochopení a poznání. Začínám si uvědomovat, jak je všechno pomíjivý a má svůj smysl. Že už bohu nic nevyčítám, že jsem se usmířil, že jsem pochopil...Navázal jsem na minulý život, mám se zase dobře, mám vše co potřebuju, mám skvělé děti a teď i víru, štěstí a lásku, kterou cítím uvnitř každý den. Taky vím, že když umřu, je to jen nový začátek dalšího skvělýho života. Nebojím se smrti, vím, že tím nic nekončí, naopak, jen začíná.

Druhý den jsem procházel celým Petrohradem intuitivně, všude jsem trefil. Cítil jsem se tam jako doma. Těžko popsat ten pocit, byl jsem tam sám, ale přesto jsem sám nebyl.Užíval jsem si další mrazivý den.


Prošel jsem si všechny důležitý místa a užíval si přítomnosti tohoto nádhernýho města. Pocit štěstí jsem zažíval na každým kroku a chtělo se mi křičet radostí, aby to všichni věděli...že jsem zase doma!


Nějak "náhodou" jsem došel až k jednomu rohovému domu, kde je hodně stará kavárna..Cafe Singer. Ta kavárna mě zaujala, uvolnilo se místo přímo u okna, kde je nádherný výhled na Kazaňský chrám.


Sedl jsem si, objednal palačinku, mátový čaj a zahleděl se na Kazaňský palác. V tom jsem si uvědomil, že to je "moje" místo, kde jsem sedával...! Opět vlna záchvěvu po celým těle...i teď :-) když si to opět vybavuju...Sedím a kochám se pohledem z okna, na lidi, sleduju ruch kavárny. Užívám si každou vteřinu okamžiku. Petrohrade JÁ JSEM ZPĚT! 

Zaplatil jsem a spěchal do hotelu, abych se převlíknul do divadla na Louskáčka. Nejraději bych si dal horkou vanu, jak jsem po cestě zpět na hotel omrznul :-) ale nebyl čas a tak jsem sednul do taxíku a hurá za kulturou. Ani asi nemusím říkat, že to divadlo mi něco připomínalo...vybral jsem si opět "náhodou" lóži. Jiný místo totiž už volný nebylo. Louskáček v Petrohradě byl vyprodanej, až na to místo pro mě..:-)


Vím, že jsem chodíval přesně do tohoto divadla a do této lóže. Samozřejmě nedovedu vysvětlit, jak to vím. Jen to, že to prostě vím.


Jako všechno v Petrohradě, užíval jsem si i tyto momenty. Pozoroval jsem hudebníky, jak ladí svoje nástroje, lidi v sále a těšil se na petrohradský balet. Byl to nádherný večer v divadle, kde jsem jistě prožíval podobné pocity spokojenosti.


Představení skončilo a já se vracel zpět na hotel. Po cestě jsem se zastavil v kavarně "Sčastie" na skleničku vína a trochu jídla. Ano, na to místo, kde jsem na ulici umrznul. Přijel jsem tam, ale už jsem necítil, žádnou bolest, výčitky, to vše vymizelo. Cítil jsem se jen nesmírně šťastnej a to v kavárně Ščastie :-) Jak příznačný!


Druhý den jsem se rozhodl, že potřebuju vidět přístav a moře. Moře je vůbec se mnou spojený ve vícero životech a věřím, že jsem musel být i žralokem! :-) Takže cesta k přístavu nebyla zase tak úplně jednoduchá, jak jsem si myslel, protože jsem jel MHD. Ptal jsem se na cestu místních lidí a oprášil ruštinu :-) V pohodě jsem se domluvil, což mě moc potěšilo.


Přístav byl zamrzlej, ještě nikdy před tím jsem neviděl zamrzlý moře. Viděl jsem pár rybářů, jak loví ryby z pod ledu uprostřed, tak jsem si dodal odvahu a vyšel na led taky. Zdál se hodně silnej.

Rybáři uprostřed přístavu na zamrzlým moři

Prošel jsem celým přístavem po moři až na druhou stranu a objevil nějaký starý vznášedla a v hangáru docela v pohodě čluny. Říkám si, že to je tak nějak volně všechno, nikde ani noha..


V tom na mě bafne nějakej chlápek v uniformě.
 Što ty zděs sdělaješ? 
Já? 
Blbá otázka, jako vždy v těchto situacích..:-)
 Da, ty..
No ja turist..snažím se kostrbatou ruštinou vysvětlit, že si chci udělat jen pár fotek.
 A jak ses sem dostal?
No po moři, povídám mu a v tom koukám, že jsem v oploceným prostoru ze všech stran, jen ze zamrzlýho moře přístup, odkud jsem přišel.
Naštěstí nebyl naštvanej a pozval mě dokonce na čaj, jestli mi je zima. Jo, zima byla fakt pořádná, tak jsem nakonec nabídku přijal. Byly to kluci z pobřežní stráže.


Udělali mě čaj a hned padl dotaz:

A što vodka takaja? Ty das? :-) Kdo by to čekal, že? :-) 

Ne, povídám, já nepiju. Tak, to bys musel vidět, všichni se podívali, jako bych řekl, bacha, jsem malomocnej :-))

Pačemu? ptají se s udiveným výrazem :-) No, já totiž... a začal jsem jim vykládat, proč jsem vlastně do Petrohradu přijel. O mém minulém životě, o mé změně, cestě sem a tak. Koukali na mě asi jako na ducha, ale nakonec souhlasili, že možný je všechno a dali si každej stakán vadkýý :-) se soucitným pohledem na mě...chudák, on nepije...

Pak mě provedli po svým království, ukázali mě svoje stroje

Ukázali mi taky starou strážní věž, kde je teď muzeum a v poslední patře věže starej globus, ve kterým byla ukrytá...světe div se...vodka :-)

Rozloučil jsem se s klukama, byli opravdu velice přátelští. Nejspíš si říkali, že takovýho cvoka, jako jsem já, ještě neviděli...jo jo kluci...míň vodky to chce :-)

Vrátil jsem se zpět do centra a užíval si poslední chvíle mýho pobytu.


Procházel jsem se za krásnýho i když mrazivýho počasí a dorazil opět do stejné kavárny Singer Cafe.


Když jsem přišel dovnitř, bylo plno jako předešlý den. Už když jsem šel nahoru po schodech, hned jsem věděl, že potřebuju to stejný místo u okna. Bylo bohužel plno. Odskočil jsem si tedy na wc a jak jsem se vrátil, zrovna se uvolnilo místo....ano u okna, to samé co včera, to samé, kde jsem sedával i dřív.


Zrovna zapadalo slunce a já mohl zrekapitulovat moji návštěvu. Petrohrad je nádherný město a mám k němu láskyplný vztah. Chtěl bych vědět, jak jsem žil, než přišli k moci komunisti. Musel jsem být šťastnej. Teď tedy štastnej jsem. Za rozhodnutí podniknout cestu do minulosti, poznat, že jsem tu opravdu kdysi žil. Najít zde klid a pochopení, proč se to všechno muselo stát. Jsem opět mnohem silnější a taky vím, že máme duši, která neumírá, jen vymění kabát, ten obnošenej, za nový. Jen si to bohužel (nebo bohu dík?) nepamatujeme...tedy většina z nás. Říká se,že děti do 3 let si pamatují svoje minulý životy.


A ještě jednu věc mi to dalo. Naučil jsem se hypnózu a dělám regrese teď i já. Dovídám se společně s dalšími lidmi, kteří to chtějí vědět, nebo na něco přijít, další nové věci a životy. Není to jeden, dva, je jich opravdu hodně. Proto stále říkám, že nenávist proti komukoliv je nesmyslná. Všichni jsme byli, černoši, židi, muslimy, chlapy, ženský...proč tedy hledáme mezi sebou to co nás liší, namísto toho, co nás spojuje? Kdyby jsme pochopili, že se vracíme zpět, nemělo by smysl válčit, zabíjet ani nenávidět. 

Ale pochopit a milovat.



S úctou
Michal Shark

Minulé životy? Máme duši? část 1

Když jsem byl nemocnej (článek o nemoci zde) četl jsem hodně knížek. Jedna z nich byla o minulých životech.Dostala se mi do ruky kniha amerického zubaře Dr. Goldberg Bruce: Minulé a budoucí životy. Tajemno mě vždy zajímalo, knihu jsem přečetl jedním dechem. Dr. Goldberg dělal svým pacientům hypnózu, aby se nebáli zubařského zákroku. Jednou, když dělal hypnózu jedné mladé američance, začala ona z ničeho nic mluvit obhroublým hlasem s irským dialektem. To jej udivilo, zvlášť, když dívka začala popisovat, ze je někde ve vesnici v Irsku, řekla název vesnice i její jméno. Říkala, že musí jít ke kováři s tím zatraceným zubem, aby jí ho vytrhnul.


 Byla to nějaká vzdálená doba. To doktora zaujalo a tak v hypnóze pokračoval. Dověděl se další podrobnosti a zároveň zjistil, proč se pacientka bojí zákroku. Když ji probral z hypnózy, zeptal se jí, jestli byla někdy mimo USA. Řekla, že ne, nikdy, ani žádné irské předky, natož aby uměla nějaký starý dialekt. Dr. Goldberg pak zjistil, že ta vesnice skutečně existovala..cca 14.stoleti (nejsem si jistej teď jestli tu dobu uvádím správně, ale bylo to dávno) Dohledal i jméno kováře, kterého uvedla pacientka...jak to mohla vědět? Navíc název vesnice, který uvedla, nebyl oficiální, ale jen se jí tak říkalo mezi místními...to už vědět nemohla ani náhodou.



Uvědomil si, že nahlídnul do jednoho z minulých životů dotyčné slečny. A tak začal zkoumat minulé životy i u dalších pacientů a tím jim pomáhal přemoci různé strachy, které často pramenily právě z životů minulých.

Hloupost nebo je to možný?

 Stejnou otázku jsem si pokládal i já sám. A zvědavost byla tak silná,že jsem to chtěl vyzkoušet taky! Zjistil jsem, že doktor Goldberg dělá hypnózu do minulých životů dokonce i přes skype...jenže přece jen, je to v angličtině, budu se soustředit na jazyk, nepůjde mi to..a tak jsem hledal někoho u nás. Nakonec se mi podařilo najít v Bratislavě kluka, který dělal hypnózu do minulých životů už 15 let. Volba padla na něj,


Mezitím jsem přečetl další knížky s touto tématikou a začalo mě to zajímat víc a víc. Je to cesta k poznání duše, říkal jsem si. Potřebuji to, chci to!

A tak jsem se vydal do Bratislavy prozkoumat svoje minulé životy...

Po krátkém seznámení se s Danem, jsem šli na to..:-)

Celou dobu jsem si říkal : Půjde to? Uvede mě do hypnózy? Uvidím něco? A spousta dalších otázek hlavy, která chce pořád něco vědět a nedá pokoj, dokud se to nedozví...trošku mi to připomíná ženy, ale ty teď nechci dráždit ..aby si to mohly taky přečíst :-))

Takže hypnóza začala, ale já si myslel, že v hypnóze nejsem. Stále jsem slyšel Dana, jak se mnou komunikuje, měl jsem pevně zavřený oči, ale slyšel jsem i zvuky z ulice. Dano mě nejdříve prováděl po známých místech, aby rozvinul vizualizaci.

Pak to přišlo..



1.  Poslal mě do minulého života...otevřel jsem dveře a dostal se někam na trh. Byl to středověk. Rozhlížím se a vidím stánky s různými džbány a řemeslnými výrobky. Sebe vidím v jakýmsi otrhaným režným oděvu. Je mi kolem 30, mám zlý výraz, nejsem zřejmě dobrý člověk. Dívám se, jako bych chtěl něco ukrást. Vidím zřetelně jen jeden stánek s nádobím z pálené hlíny. Nelíbí se mi to, cítím, že jsem takovej všivák...někdo opravdu zlej...Dano mě bere pryč z této doby..





2. Jsem žena, jsem v nějakém dřevěním stavení, větší chalupa. Jsem hezká, někde kolem 20-ti let. Mám na sobě "selské šaty" a na hlavě bílej čepeček. Tkám látku na tklacovským stroji a baví mě to. Směju se spolu s ostatníma holkama. Stroje jsou dřevěné a jsou v místnosti asi 3. Každý obsluhuje jedna. Všechny máme na sobě stejné šaty. Dano mě posílá dál v této době, do nějaké důležité situace. Jsem starší a držím v náručí holčičku. Je nádherná, jsem šťastná. Utíká to, roste, vidím, jak je jí asi 10 let, hraje si. Teď už je dospělá a pracuje ve stejným domě, kde jsem tkala i já...

To je jen náhled do dvou životů asi z 9, které jsme během sezení prošli. po probuzení jsem měl pocit, že vše trvalo cca 20 min. Ve skutečnosti to byly téměř 2 hodiny! Čas v hypnóze utíká úplně jinak!

Odjížděl jsem s hlavou plnou zážitků. Těžko se tomu věří, orientuje se v tom. Neviděl jsem to v televizi, nebo ve filmu, či nečetl o tom někde v knížce a teď se mi to vybavuje?

S těmito úvahama jsem dorazil domů a zapsal si vše, co jsem si pamatoval z každého života, který jsme odkryli.

Protože jsem chtěl vědět víc, rozhodl jsem se jít ještě jednou. Chtěl jsem znát svůj život před tímto současným a taky jsem chtěl zakusit, jaký to je po smrti...




Vrátil jsem se tedy do Brtatislavy přesně po půl roce od první regrese. Dana už jsem znal, takže to bylo ještě jednodušší. Řekl jsem mu, co mě zajímá, kam mě má přivézt...


1. MŮJ ŽIVOT, KTERÝ JSEM ŽIL PŘED MÝM SOUČASNÝM ŽIVOTEM DNES


Ocitám se na ulici, je mi zima. Mám na sobě jen opotřebovaný sako a kalhoty. Vím, že jsem v Rusku, jsem v Petrohradě. Píše se rok pravděpodobně 1930. Jsem chudý, je mi strašná zima.. Jsem na ulici, dívám se na velkou budovu před sebou. Má dlouhé schody a vysoké sloupy. Ta zima je mi opravdu velká, vidím zamrzlou řeku. Kolem jezdí stará auta. Jdu se ohřát k ohni, hoří na ulici. Jsou u něj další lidé. Nemám peníze. Jsem osamocen a neštastnej. Kolem chodí lidé v kožichu. Já nemám ani kabát. Stále mojí pozornost poutá ta budova s velkými sloupy. Mám pocit, že jsem nebyl vždycky takto chudý. Dano mě posílá se podívat do té budovy.


Otevírám vysoké těžké dřevěné dveře. Vcházím dovnitř. Mám pocit, že se jedná o pravoslavný chrám (nemůžu však v té chvíli najít správná slova) Vidím velká vysoká okna do půl oblouku nahoře, jsou zdobená. Vidím taky krásně vyzdobený strop. Dano chce vědět, co je vidět z okna. Podívám se a vidím zamrzlou řeku venku.



Jmenuji se Vasilij Ivanovič Dojkov. Neptej se, jak to že to vím, prostě to vím. Přišel jsem o vše, sebrali mě to komunisti. Naskakují mi toto informace jedna za druhou.Byl jsem dřív bohatý. Cítím silnou bolest na srdci, když si to uvědomím. Stále moji pozornost poutá ta veliká budova se sloupy a dlouhým schodištěm. Bolí mě fyzicky srdce, když se na ni dívám.

Dano mě posouvá do okamžiku smrti. Vidím své zmrzlé tělo ležet na ulici.



Jsem schoulenej do klubíčka. Tělo leží na ulici, dívám se na něj už z výšky a stále více stoupám. Už mi není zima. Je mi dobře. Připadá mi, že mám doprovod.. Nade mnou silné světlo a vedou mě k němu dvě bytosti, každá za jednu ruku. Cítím se dobře, vím, že to, co mě čeká je krásný. Dostal jsem se přes světlo a jsem v prostoru, kde jsou obrovské krásné rostliny. Květy, které se ladně pohupují, vše je takový zpomalený.



Tak tohle byl  můj život před tímt, než jsem se teď znovu narodil.

Asi se budeš ptát, jestli jsem pátral po jménu, jestli někdo takovej žil atd. :-) Ano, rozhodl jsem se. že se přímo vypravím do Petrohradu. Nikdy před tím, jsem tam nebyl. Chrám jsem neznal, ani dřív neviděl.
Když jsem přijel domů, tak jsem si zadal neznámější chrámy v Petrohradě a hned jsem poznal, že ta budova, která byla pro mně tak důležitá je chrám sv. Izáka!








Michal Shark

pátek 27. listopadu 2015

Jak vyléčit RAKOVINU 1.díl



V poměrně krátké době se v mé v rodině objevila rakovina podruhé. Před necelým rokem umřel táta (viz.článek odpuštění.)
Teď, před pár dny diagnostikovali  rakovinu plic mámě. Agresivní nádor v levém laloku. Doktoři jí řekli, že nemá šanci. Že je to nevyléčitelná nemoc a jediná její šance je chemoterapie, která jako jediná možnost, jí může prodloužit život!



Ano, naše zdravotnictví ti na rovinu řekne, že seš chodící mrtvola a protože mrtvoly mají rády jed, šoupnou ti ho do žil prostřednictvím chemoterapie. Ptám se, jak ti může kdokoliv vzít naději? Jak může doktor, který složil hippokratovu přísahu, že bude pomáhat lidem, jak nejlíp dovede, říct pacientovi rozsudek smrti? Lidi doktorům věří každé slovo. Tudíž je jasný, že uvěří i to, že nemají šanci. Máma tomu uvěřila.

 Uvěřila, že její nemoc je nevyléčitelná a že jediná šance je chemoterapie, aby si život prodloužila. Strach je mocný společník naší medicíny. Vystrašit, dostat na kolena a podat „záchranné“ velmi výnosné stéblo, v podobě chemoterapie, která ničí buňky v těle bez rozdílu, jestli je rakovinová nebo zdravá.

Když jsem se zeptal ošetřující lékařky na onkologii, jestli by šla na chemo, kdyby měla rakovinu, tak na mě zvýšila hlas a téměř hystericky vyjela, že určitě ano, že není žádná jiná možnost. Trochu mě spadla brada a povytáhlo se obočí. Pak jsem pochopil, že ani nic jiného říct nemůže.


Druhý dotaz padl na to, jak pozná chemikálie puštěná do žil, co je rakovina a která buňka je zdravá…Dostal jsem velmi fundovanou odpověď, že rakovinová buňka se množí rychleji a tedy tím pádem to ta chemikálie pozná…hmmm chytrej jed, on pozná rychle množící se buňky..hmm a co ty zdravý..ptám se? Na to odpověděla, že ano, bohužel ničí i ty zdravé. Aha, takže on ničí více ty nemocné, protože je jich víc, logicky, ale úplně stejně ničí i ty, který by rády našemu tělu pomohly…jenže nedostanou šanci…zabije je chemo.

Teď chápu, že ani máma nemá šanci, proto jí to řekli. Protože chemoterapie ji zabije i  zdravé buňky.

Co je cílem chemoterapie tedy?

Shrnu to..

..cílem je prodloužit život člověku bez šance tím, že bude dostávat chemoterapii dokud neumře a čím déle tady bude a čím více chemo dostane do těla, tím více se vydělá peněz na „léčbě“. Nevidím tady jediný pozitivum pro pacienta-pro člověka, protože tomu bude špatně, bude mít zničenou imunitu a nakonec umře třeba na chřipku...a statistika léčení chemoterapií se opět zlepší,ne?



Další co mě dorazilo je to, že dnes se už běžně ví, že každá nemoc a natož rakovina v těle, má možnost vzniknout a bujet na základě kyselého prostředí. Kyselost těla způsobuje špatná strava s kyselotvornýma potravinama + naše hlava…vzteky, zloby, lítosti, nenávist atd.

Nemocniční strava pro člověka s rakovinou? Snídaně: Bílý rohlík..hned 2, jogurt. Svačina bílý rohlík..zase radši 2, tavený sýr, oběd maso, šťáva, brambory. Kromě brambor, kyselotvorné potraviny. Každý výživový poradce ti řekne, že první, co máš vynechat je bílé pečivo. To dnes už snad ví každé malé dítě.

Můj závěr z této zkušenosti s mámou a ze zkušenosti s tátou, kdy mu chemoterapie společně s ozařováním zničili kompletně imunitní systém, přestal mu fungovat lymfatický systém a začalo se mu díky tomu zavodňovat tělo a umřel, je takový, že nechci nechat mámu umřít v rukou farmaceutické korporace a jejich pomocníků v podobě lékařů.



Vím, že se to někomu nebude vůbec líbit a vím, že je i hodně poctivých lékařů se svědomím, ale tento náš systém, jako celek, je totálně prohnilej a špatnej. Každopádně odpovědnost za něj neseme my všichni, protože my jsme ti, kdo ten systém vytváří. Proto jsem se rozhodl, že mámě poskytnu co nejvíce informací, aby se mohla svobodně rozhodnout, zda dle lékařů zemře, nebo zkusí vzít život do svých rukou a dostane šanci žít a to zdravě.


Doktoři totiž mámu vybrat nenechali. Vystrašili ji informací, že nemá šanci. Druhá informace v zápětí přišla, že už nemá čas nad něčím přemýšlet a třetí, že musí ihned na chemoterapii, jinak umře ve strašných bolestech.

Ne, to si opravdu nevymýšlím, toto je realita.

Takto tě donutí udělat, to co chtějí. Nedají ti ani malou šanci zapřemýšlet nad čímkoliv jiným. Proto mi mám řekla, že půjde na chemoterapii, protože má strašnej strach. Má strach že umře v bolestech.

Má strach udělat cokoliv jinýho, než ji „lidé v bílých pláštích“ řekli. Ano, bílý plášť je pro nás autorita, setkáváme se s ním od dětství a bereme ho jako vrchol důvěryhodnosti. Vždyť mají poslání..pomáhat lidem. Ano, jistě tomu někdy tak bývalo..




J Ok nepíšu to tady, abych si vyplakal srdíčko, to vůbec ne. Můj přístup k celé situaci je takový :

Ano, je to máma a mám ji rád !

 Na druhou stranu, je to její život a já ji nemůžu vykládat, co je pro ní dobré a co ne. To musí vědět ona sama a rozhodnout se, co bude dělat. Já ji můžu pouze ukázat cestu. Po ní musí jít sama. Navíc rakovinu si způsobila taky sama. 

Ano, nediv se, všechny nemoci si způsobujeme sami. Je to upozornění naší duše, kterou málokdy posloucháme, že něco děláme špatně.



Ne, nedostaneš hned rakovinu, nejdřív přicházejí drobnější upozornění, ale my je většinou neposloucháme. Vezme se prášek, zajdeme k tomu, v tom bílém plášti, on nám dá něco silnějšího, abychom to utlumili a jedeme si vesel dál špatným směrem v životě.


 Co je to špatný směr? 

Třeba to, že jsem s partnerem, se kterým být nechci, že dělám práci, která mě nebaví a ničí, že se scházím s lidma, se kterýma nechci, ale „musím“ .

Že to dělá většina?

 Ano, právě proto je čím dál tím víc těch nejtěžších nemocí, právě proto, že neposloucháme volání naší duše, spíše křik, že už jde do tuhýho. Naše duše přišla na svět, aby žila šťastný život a učila se novým věcem.

Vrátím se k mámě. Proč jí vznikla rakovina plic?

Vezmu to po pořádku. Nezačalo to hned rakovinou. Bylo mnohem víc příznaků, většinou potlačených. Již ale několik let dostávala jasný signál, že něco dělá špatně, a to přes žaludek. Obrovský potíže se žaludkem. Spousta vyšetření, ale nic nezjistili.Dokonce kvůli tomu přestala i jeszdit k moři, který má tak ráda.  Jak je to možný? Je to proto, že příčina opravdu velkých a vleklých žaludečních potíží byla a stále ještě je, u ní v hlavě. 


Co to je?

Je to její manžel s kterým je přes 15 let a který ji dennodenně štve víc než 10 let.

 Co s tím za těch 10 let udělala? 

NIC, jen se na něj stále znovu a znovu vztekala a uvnitř si to pěkně pěstovala. Když mi říkala o jejím problému se žaludkem, zeptal jsem se jí, jestli jí někdo, nebo něco náhodou „neleží“ v žaludku.

"Jasně, že ano!"
 a řekla jméno manžela.

Jak jí každý den rozčiluje svým chováním, myšlením, vším co dělá..

Mami, povídám jí, a víš, že si tím strašně ubližuješ? Víš, že ty problémy se žaludkem máš právě kvůli tomu, co mi teď říkáš?

Dívala se na mě a nevěřila tomu. Jak může mít fyzický problém se žaludkem, něco společnýho s jejím hněvem, vztekem...?




VŠECHNO mami...povídám jí. Nemoci nám právě způsobují naše negativní emoce, tím spíš, když jsou dlouhodobý..Žaludek máš jednoznačně z toho, co mi tady povídáš. (o emocích a jak nás ovlivňují píšu i zde: článek Voda)

Řekl jsem jí, že jsou jen 2 možnosti, jak to udělat, aby přestala mít problémy se žaludkem.

1. Smířit se s tím, jaký on je a akceptovat to.Nevytvářet si vztek a zlobu.

2. Odejít od něj a začít žít znovu a jinak

Třetí možnost, zůstat a neudělat žádnou změnu znamená mít dál potíže se žaludkem a možnost zhoršení, nebo jiné nemoci. V žádným případě ti to nepřeju, povídám, ale musíš s tím něco dělat. Když s tím člověk neudělá nic, můžou přijít i větší obtíže. Ta duše nám to nemá jak jinak říct, než prostřednictvím těla.

Máma tomu opravdu příliš nevěřila. Po čase ale přišla s tím, že jsem měl pravdu...

Jak to? Ptám se :-)

Zkusila jsem, jak jsi říkal, že ho začnu akceptovat takovýho, jaký je.

A dobrý? 

Jo, je to mnohem lepší! :-) Problémy se žaludkem ustoupily.

No to je super, měl jsem radost.

Jenže vydrželo to pouze cca 14 dní a pak to opět sklouzlo do "normálu" a tím se vrátily i problémy se žaludkem.

Ono totiž pokud to není opravdový, nejde to zevnitř, tak to "snažení" nevydrží dlouho. Takže mámě zbyla už jen ta druhá možnost...ODEJÍT.

No jo, to ale není tak jednoduchý, to je jasný.

Svazují nás strachy.

Kam půjdu? Co se mnou bude? Nezvládnu to finančně! Zůstanu sama!

A tak se dobrovolně odsuzujeme k nešťastnému životu, který sice nechceme, ale nevidíme východisko z něj.

Takže mámě, nejen že se žaludek nezlepšil,  ale protože v tom vztahu se už nemohla ani nadechnout...přišla nemoc, která se lidem i těžko vyslovuje, a jí bohužel ta nejtěžší ..RAKOVINA PLIC


Nádor na levé straně, protože levá polovina těla znamená, že něco děláme špatně ve vztahu k blízké osobě.
Co dělala máma špatně? Neustále v sobě hromadila hněv a vztek. Přesně to je častá příčina vyvolání rakoviny v těle. Vztek a hněv nám taky zakyseluje organismus.

Skvělá zpráva je, že máma konečně uznává, že to je pravda. Uvědomila si, že to je jedna z příčin.
Není to však jediná příčina. Druhou je absolutně špatná životospráva s obrovským množstvím masa každý den. To má za příčinu kyselost organismu a tím skvělé "podnebí" pro nemoci.

Máma dokonce sama říkala, že ví, že má příliš kyselé prostředí v těle...ale..nic s tím nedělala.
Dokonce, když si měřila kyselost, byla ta její za ryskou nejvyšší hodnoty.

 Proč? 

Protože dokud nás na to nemoc neupozorní, myslíme si že je to jedno. Že to jsou nesmysly, co slyšíme. Prostě na takový blbosti nemáme čas. Máma teď ale díky tomu, už nemá naopak čas dělat tyhle blbosti, který nám krátí život a způsobují nemoci. Musí okamžitě začít kyselost v těle řešit a tím sebrat živnou půdu rakovině.


A konečně tedy přichází:

JAK VYLÉČIT RAKOVINU

1. ODSTRANIT PŘÍČINY NEMOCI

2. DODAT TĚLU CO NEJVÍC PODPORY, ABY SE SAMO VYPOŘÁDALO S NEMOCÍ




ROZHODNĚ NEDĚLAT PRAVEJ OPAK A OSLABIT ORGANISMUS TAK, ABY TO NEZVLÁDNUL!





V žádným případě zde nikoho nenavádím k tomu, aby odmítal klasickou "léčbu". Naopak, zdůrazňuji, že je to každýho volba. Měla by být ale svobodná s dostatkem informací. Takže pokud si myslí někdo a věří tomu, že mu pomůže chemoterapie a ozařování, ať jde do toho. 

Já tomu ale nevěřím.

Proto píšu tento článek, protože i máma, po absolvování první dávky chemoterapie, která ji bere lidskost, chuť do života a dává ji pouze naději na delší život na kapačkách s jedem, se rozhodla, pro jiný způsob léčby.

V první řadě, je nutné odstranit příčinu, kterou klasická léčba, vůbec neřeší. Jaká je tedy příčina máminy nemoci?

1. Vztah s manželem
2. Strava

Co uděláme?

1. Na 2 měsíce se máma stěhuje ke mě a bude bez kontaktu s ním po dobu léčení a to jak osobního, tak telefonického

2. Totální změna stravy. Půst, pouze na zeleninových a částečně ovocných šťávách. Samozřejmě s dostatečným přísunem vody. Voda bude aktivována pro tento účel.




Namísto jedu do žil, vitamíny do těla? Zní to snad divně?

Možná se to někomu zdá úsměvné, nebo dokonce pobuřující. Nechám vás se svými emocemi. Zde se můžeš mrknou na americký dokument s českými titulky :

Tlustí, nemocní a téměř mrtví (video zde)



Vím, že se máma, díky stravě, změně prostředí a lásce svýho syna uzdraví. Uzdraví se z nemoci, o které doktoři říkají, že je nevyléčitelná. Pokud ti kdokoliv sebere naději, nevěř mu. Je to pouze jeho úhel pohledu. Není to jeho život, ale tvůj. On nemůže vědět, co v tobě je, co ty sám dokážeš.

Její ošetřující doktorce povídám, že ve stejné nemocnici, kde sedíme, mě řekli před 5 lety, že ochrnu, pokud nepůjdu na operaci.

No a...? Jsem zdravej, chodím, běhám, sportuju, cítím se skvěle a v žádným případě nejsem ochrnutej, jak mě strašili. Proč, přestože jsem nešel na tu operaci? (Moje nemoc článek zde)

Protože jsem uvěřil, že se uzdravím sám. Protože jsem neuvěřil tomu, co mě řekla doktorka. Realita je to, čemu věříš, že je realita. Pokud uvěříš tomu, že jsi k ničemu, škaredej a zbytečnej, tak je to tvoje realita. Vždycky máme na výběr, tak proč si nevybrat tu lepší realitu?? :-)

Jsme na začátku cesty.

Dnes, 27.11.2015, zrovna mámu pouští na víkend z onkologie. Máma se tam už nevrátí. Před chvíli mi volala a definitivně se rozhodla bojovat o svůj život bez chemoterapie a ozařování.

Podstoupí léčbu půstem na šťávách z ovoce a zeleniny. V pondělí 30.11. 2015 začínáme!

         DRŽTE NÁM PALCE, JDEME NA TO ! 



A protože tady nejde jen o mojí mámu, ale lidí nemocných bez naděje, je mnohem víc, založil jsem na facebooku stránku : Vyléčím se z rakoviny (zde)

Na této stránce budeme zveřejňovat celý příběh, tak aby mohli všichni vidět pokrok a to, že není nutný umřít na žádnou nemoc, pokud to nevzdáš a najdeš ten správný směr.




Věřím, že rozhýbeme společnost a uzdravíme spoustu lidí , ale dost řečí...příběh začíná..


 S úctou Váš

Michal Shark