Minulé životy? Máme duši? část 2. Petrohrad

Stále jsem nosil v sobě, že se musím do Petrohradu podívat! A tak jsem se rozhodnul. Koupil jsem letenku, zajistil si ubytování v hotelu přímo u chrámu Sv.Izáka. Koupil jsem i lístky do divadla Michailovskij na představení Louskáček. Všechno se dělo tak nějak intuitivně.Věděl jsem, že musím jet sám, abych vše dobře nacítil.

                 Malý letadlo mě trochu překvapilo :-)

Přiletěl jsem do Petrohradu později odpoledne. Zima, mrzlo. Přesně tohle počasí jsem potřeboval, aby bylo co nejvíc podobné tomu, co jsem viděl v regresi. I když sněhu bylo velmi málo. Byl leden 2015.

Ještě bych rád doplnil, že regresí se mě vyjasnili 2 věci.
Za prvé jsem od dětství neměl rád zimu. Když byl příliš mráz, bylo mi to velmi nepříjemný.
 Za druhé, jsem nenáviděl komunisty. Nevím přesně od kdy, ale vím, že to byla nenávist až šílená. Nechápal jsem, kde se ve mě bere.

 Poslouchal jsem už někdy od 13 let Hlas ameriky a Svobodnou Evropu. Moje nenávist vůči komunistům byla tak silná, že jsem měl v hlavě i nápady jak se jim mstít. V té době jsem vůbec netušil, odkud tato nenávist pramení.  Takže to jen na vysvětlenou, jak se dovede spojit současný a minulý život.

Takže jsem v Petrohradě, jedu taxíkem k hotelu a už ho vidím...chrám sv. Izáka. Polívá mě neuvěřitelnej pocit, stále to chodí celým tělem ve vlnách..jdou mi slzy do očí...

Ubytuju se v hotelu a hned vyrážím přes ulici do chrámu. Před chrámem jsem se zastavil a dívám se na tu majestátnou budovu. Cítím opět ten pocit, jako při příjezdu. Vcházím dovnitř, míjím veliký dřevěný dveře, který jsem otevíral v regresi.

Uvnitř jsou krásně zdobený stropy, okna, který jsem viděl. Zaujala mě jedna freska na stropě mnohem víc, než ostatní s nějakým svatým. Vím, že byl pro mě důležitej. Myslím, že jsem silně věřil v Boha. V tu chvíli mi dochází, že jsem to Bohu, všechno vyčítal tenkrát. Že mě nechal tak padnout do chudoby, okrást a umrznout na ulici. 

Přemýšlím uvnitř, jak to na mě působí, jestli cítím nějakou energii. Sedl jsem si doprostřed chrámu na lavici a vnímám, co cítím...NIC...jediný co cítím, je obrovskej vnitřní klid. Ještě teď, když píšu tyto řádky, po mě přeběhl mráz...příjemnej ovšem. Ano, ucítil jsem obrovskej klid a vnitřní usmíření. Najednou jsem odpustil komunistům, za to, co mi udělali. Seděl jsem tam, díval se kolem sebe a pochopil, proč jsem přijel. Proč bylo pro mě tak důležitý otevřít minulý život, podniknout cestu do Ruska, sem do Petrohradu. Našel jsem klid na duši. Byl to tak krásnej pocit...:-)

Protože už zavírali, šel jsem ven a procházkou došel k té zamrzlé řece. Byla i teď zamrzlá, stejně jako tenkrát. Řeka Něva. Otočil jsem se a podíval se zpět k chrámu sv.Izáka. Polil mě pocit štěstí a lásky. Uvědomil jsem si, že jsem toto místo nesmírně miloval. Cítím to i teď.

Byl už večer a já pochopil, proč se říká, že je zima jako v Rusku. Zamrzal i dech a byl slyšet praskot zmrzlých pneumatik projíždějících aut po zmrzlé silnici. Šel jsem zpět do hotelu se zahřát a odpočnout si před zítřejší prohlídkou města.

Sedl jsem si v restauraci k oknu, tak abych viděl na Izákův chrám.Začalo sněžit.

Objednal jsem si vegetarianský rizoto a sklenici italského vína Chianti. Před rokem jsem byl "jen" vegetarián a pil 1-2 dcl vína .

Sedím sám, v prázdné restauraci, je po sezóně, turistů minimálně a já se dívám ven na ulici, kde jsem přesně před 85 lety umrznul. Odhaduji dokonce přibližně místo, kde se to stalo. U toho mista je dnes kavárna nesoucí název "SČASTIE"

A já jsem šťastnej. Sedím po 85 letech blízko místa, kde jsem umřel, kde jsem proklínal Boha za to, co mi  udělal. Kde jsem prožíval poslední chvíle života v bez moci a neštěstí, osamělej a chudej. Jenomže to mi neudělal bůh, udělali to lidé.

 Teď sedím v restauraci, popíjím italské víno pěkně v teple a dívám se ven jinýma očima. Očima pochopení a poznání. Začínám si uvědomovat, jak je všechno pomíjivý a má svůj smysl. Že už bohu nic nevyčítám, že jsem se usmířil, že jsem pochopil...Navázal jsem na minulý život, mám se zase dobře, mám vše co potřebuju, mám skvělé děti a teď i víru, štěstí a lásku, kterou cítím uvnitř každý den. Taky vím, že když umřu, je to jen nový začátek dalšího skvělýho života. Nebojím se smrti, vím, že tím nic nekončí, naopak, jen začíná.

Druhý den jsem procházel celým Petrohradem intuitivně, všude jsem trefil. Cítil jsem se tam jako doma. Těžko popsat ten pocit, byl jsem tam sám, ale přesto jsem sám nebyl.Užíval jsem si další mrazivý den.

Prošel jsem si všechny důležitý místa a užíval si přítomnosti tohoto nádhernýho města. Pocit štěstí jsem zažíval na každým kroku a chtělo se mi křičet radostí, aby to všichni věděli...že jsem zase doma!

Nějak "náhodou" jsem došel až k jednomu rohovému domu, kde je hodně stará kavárna..Cafe Singer. Ta kavárna mě zaujala, uvolnilo se místo přímo u okna, kde je nádherný výhled na Kazaňský chrám.

Sedl jsem si, objednal palačinku, mátový čaj a zahleděl se na Kazaňský palác. V tom jsem si uvědomil, že to je "moje" místo, kde jsem sedával...! Opět vlna záchvěvu po celým těle...i teď :-) když si to opět vybavuju...Sedím a kochám se pohledem z okna, na lidi, sleduju ruch kavárny. Užívám si každou vteřinu okamžiku. Petrohrade JÁ JSEM ZPĚT! 

Zaplatil jsem a spěchal do hotelu, abych se převlíknul do divadla na Louskáčka. Nejraději bych si dal horkou vanu, jak jsem po cestě zpět na hotel omrznul :-) ale nebyl čas a tak jsem sednul do taxíku a hurá za kulturou. Ani asi nemusím říkat, že to divadlo mi něco připomínalo...vybral jsem si opět "náhodou" lóži. Jiný místo totiž už volný nebylo. Louskáček v Petrohradě byl vyprodanej, až na to místo pro mě..:-)

Vím, že jsem chodíval přesně do tohoto divadla a do této lóže. Samozřejmě nedovedu vysvětlit, jak to vím. Jen to, že to prostě vím.

Jako všechno v Petrohradě, užíval jsem si i tyto momenty. Pozoroval jsem hudebníky, jak ladí svoje nástroje, lidi v sále a těšil se na petrohradský balet. Byl to nádherný večer v divadle, kde jsem jistě prožíval podobné pocity spokojenosti.

Představení skončilo a já se vracel zpět na hotel. Po cestě jsem se zastavil v kavarně "Sčastie" na skleničku vína a trochu jídla. Ano, na to místo, kde jsem na ulici umrznul. Přijel jsem tam, ale už jsem necítil, žádnou bolest, výčitky, to vše vymizelo. Cítil jsem se jen nesmírně šťastnej a to v kavárně Ščastie :-) Jak příznačný!

Druhý den jsem se rozhodl, že potřebuju vidět přístav a moře. Moře je vůbec se mnou spojený ve vícero životech a věřím, že jsem musel být i žralokem! :-) Takže cesta k přístavu nebyla zase tak úplně jednoduchá, jak jsem si myslel, protože jsem jel MHD. Ptal jsem se na cestu místních lidí a oprášil ruštinu :-) V pohodě jsem se domluvil, což mě moc potěšilo.

Přístav byl zamrzlej, ještě nikdy před tím jsem neviděl zamrzlý moře. Viděl jsem pár rybářů, jak loví ryby z pod ledu uprostřed, tak jsem si dodal odvahu a vyšel na led taky. Zdál se hodně silnej.

Rybáři uprostřed přístavu na zamrzlým moři

Prošel jsem celým přístavem po moři až na druhou stranu a objevil nějaký starý vznášedla a v hangáru docela v pohodě čluny. Říkám si, že to je tak nějak volně všechno, nikde ani noha..

V tom na mě bafne nějakej chlápek v uniformě.

 Što ty zděs sdělaješ? 

Já? 

Blbá otázka, jako vždy v těchto situacích..:-)

 Da, ty..

No ja turist..snažím se kostrbatou ruštinou vysvětlit, že si chci udělat jen pár fotek.

 A jak ses sem dostal?

No po moři, povídám mu a v tom koukám, že jsem v oploceným prostoru ze všech stran, jen ze zamrzlýho moře přístup, odkud jsem přišel.

Naštěstí nebyl naštvanej a pozval mě dokonce na čaj, jestli mi je zima. Jo, zima byla fakt pořádná, tak jsem nakonec nabídku přijal. Byly to kluci z pobřežní stráže.

Udělali mě čaj a hned padl dotaz:

A što vodka takaja? Ty das? :-) Kdo by to čekal, že? :-) 

Ne, povídám, já nepiju. Tak, to bys musel vidět, všichni se podívali, jako bych řekl, bacha, jsem malomocnej :-))

Pačemu? ptají se s udiveným výrazem :-) No, já totiž... a začal jsem jim vykládat, proč jsem vlastně do Petrohradu přijel. O mém minulém životě, o mé změně, cestě sem a tak. Koukali na mě asi jako na ducha, ale nakonec souhlasili, že možný je všechno a dali si každej stakán vadkýý :-) se soucitným pohledem na mě...chudák, on nepije...

Pak mě provedli po svým království, ukázali mě svoje stroje

Ukázali mi taky starou strážní věž, kde je teď muzeum a v poslední patře věže starej globus, ve kterým byla ukrytá...světe div se...vodka :-)

Rozloučil jsem se s klukama, byli opravdu velice přátelští. Nejspíš si říkali, že takovýho cvoka, jako jsem já, ještě neviděli...jo jo kluci...míň vodky to chce :-)

Vrátil jsem se zpět do centra a užíval si poslední chvíle mýho pobytu.

Procházel jsem se za krásnýho i když mrazivýho počasí a dorazil opět do stejné kavárny Singer Cafe.

Když jsem přišel dovnitř, bylo plno jako předešlý den. Už když jsem šel nahoru po schodech, hned jsem věděl, že potřebuju to stejný místo u okna. Bylo bohužel plno. Odskočil jsem si tedy na wc a jak jsem se vrátil, zrovna se uvolnilo místo....ano u okna, to samé co včera, to samé, kde jsem sedával i dřív.

Zrovna zapadalo slunce a já mohl zrekapitulovat moji návštěvu. Petrohrad je nádherný město a mám k němu láskyplný vztah. Chtěl bych vědět, jak jsem žil, než přišli k moci komunisti. Musel jsem být šťastnej. Teď tedy štastnej jsem. Za rozhodnutí podniknout cestu do minulosti, poznat, že jsem tu opravdu kdysi žil. Najít zde klid a pochopení, proč se to všechno muselo stát. Jsem opět mnohem silnější a taky vím, že máme duši, která neumírá, jen vymění kabát, ten obnošenej, za nový. Jen si to bohužel (nebo bohu dík?) nepamatujeme...tedy většina z nás. Říká se,že děti do 3 let si pamatují svoje minulý životy.

A ještě jednu věc mi to dalo. Naučil jsem se hypnózu a dělám regrese teď i já. Dovídám se společně s dalšími lidmi, kteří to chtějí vědět, nebo na něco přijít, další nové věci a životy. Není to jeden, dva, je jich opravdu hodně. Proto stále říkám, že nenávist proti komukoliv je nesmyslná. Všichni jsme byli, černoši, židi, muslimy, chlapy, ženský...proč tedy hledáme mezi sebou to co nás liší, namísto toho, co nás spojuje? Kdyby jsme pochopili, že se vracíme zpět, nemělo by smysl válčit, zabíjet ani nenávidět. 

Ale pochopit a milovat.

S úctou

Michal Shark