VÍRA NEZNAMENÁ NÁBOŽENSTVÍ

Lidi si často myslí, že víra je synonymum náboženství. To ale není pravda.

 Věřit můžeme v sebe, v někoho jiného, můžeme věřit v nadpřirozené síly, můžeme věřit v UFO, ve vesmír, v boha, nebo že sousedka má silikonový prsa. Chtěl jsem napsat ko.y, ale co když to čtou i děti…? :-O

Není důležitý, v co věříme, ale samotná víra je důležitá.

Bez víry, by se nedalo žít. Kdybych nevěřil, že zítra budu ještě žít, asi bych dělal neobvyklý věci, nebo naopak odevzdaně ležel, protože bych si myslel, že umřu…jenže to je taky víra. Věřil bych, že umřu.

Nechci se do toho až tak moc zamotávat J Protože kvůli víře se i zabíjí. Proč píšu o víře? Protože je nesmírně důležitý, jak s vírou zacházíme. Protože moje víra, že se uzdravím se natolik zhmotnila, že jsem opravdu zdravej! J

Proto se chci o to podělit. 

Je to neuvěřitelný, ale pokud něčemu opravdu věříš, prostě tak, že přes to nejede vlak, dokážeš cokoliv si umaneš! Jasně, už vidím chytráky, kteří hned budou namítat, takže když budu chtít lítat, tak si stoupnu na kraj skály, strašně moc to budu chtít a budu tomu věřit..no a co se stane…? Spadnu! Jasně…úplná blbost, co to tady žvaníš.. J

Takže, není to tak úplně…protože ten chytrák, kterýho teď něco takovýho napadlo, by na kraji té propasti tomu stejně nevěřil. Vždycky by tam měl pochybnost, co když přece jen to nepůjde? Co když nepoletím? No a to úplně stačí…semínko pochybnosti celou víru zbortí..Totiž buď věříš, jasně a bezpodmínečně..nebo si jen myslíš, že věříš..ale je tam spousta pochyb, co když… ale…atd. Ten co tomu bude opravdu věřit si postaví třeba rogalo a nakonec poletí. Ten druhej, bude dál vykládat, proč to nejde. 

                                                                      Omezení je vždy jen a jen v naší hlavě

                                              

Možná znáš zákon parkovacího místa. Jestli ne, tak tady je:

Jedu autem a potřebuji zaparkovat. Řekněme, že vyjíždím z domu a jedu do centra na schůzku a vím, že tam není nikdy volný místo na zaparkování. Klasicky sedám do auta a říkám si : Hmm kde to dneska nechám? Tam zase nebude nikde volný místo (nevíra)…nooo tak to nechám někde na parkovišti, klidně 0,5 km, někdy i 1 km daleko a dojdu to pěšky, tam totiž místo bývá.

Ok, mám auto proto, abych ho nechal na parkovišti 1 km daleko od místa, kam chci dojet a jdu pěšky ( Nechme bokem, že je to zdravý a že auto smrdí..:-) ) Tím chci jen naznačit, jak si myšlenkama vytváříme realitu, která ještě nenastala a příjde nám to normální.

Takže zpět k Zákonu parkovacího místa

Vyjíždím z domu a hned si říkám :

Zaparkuju přímo na místě před vchodem…nebo hned vedle, ale každopádně, bude tam pro mě volné parkovací místo. Můžeš za to i dopředu poděkovat. Tak a teď přichází úplně to nejdůležitější! VÍRA !

Musíš tomu věřit! Ne,se spoléhat na někoho, že to zařídí a když ne, tak říkat, no já si to myslel, že to nedopadne. Jestli tam to místo bude, nebo ne, záleží pouze na bezpodmínečné víře. Pokud tomu budeš na 100% věřit, tak přijedeš a zaparkuješ. Přesně tak, jak sis vyslal před odjezdem. 

Je to tak lehkej test, že si to může vyzkoušet každej. 

Ale není to zase tak jednoduchý, jak to vypadá ..:-)

Musíš tomu opravdu na 100% věřit, že to místo tam bude J Nějakým podobným stylem,jako..ok, takže já si to vyzkouším a to jsem zvědavej, jestli tam teda bude to místo, nebo ne…tak takhle tam určitě nebude.

Někde jsem četl:

Člověk k bohu: Ukaž se a já uvěřím. 

Bůh na to: Uvěř a já se ukážu.

Takže proto mluvím o víře. 

Zákon parkovacího místa funguje, ale musíš tomu věřit. Ten kdo bude říkat, že to je blbost, protože se mu to nepovedlo, ať si dá ruku na srdce, jestli tomu opravdu věřil. Každá pochybnost, ať sebemenší to místo může zhatit. Prostě to tak je. O to sladší odměna, když tomu budeš opravdu věřit a to místo tam bude.

Když jsem tenhle Zákon parkovacího místa říkal svým dětem, tak na mě vybafli, že ok, tak nám to ukaž, táto! J No Děti ! J 

Jeli jsme zrovna do kina v Brně do Olympia centra. Hmm, říkám si, to je super, samozřejmě, teď když budou všichni očekávat, že to vyjde, tak co když to nevyjde…? Slyšíš to,jo? Semínko pochybnosti. To je přesně to, co zařídí, že to nevyjde! Naštěstí mě to hned trklo a řekl jsem si: Pryč semínka pochybností (tak jsem si to samozřejmě neřekl..:-) ) prostě jsem se nastavil, že není žádný důvod, aby tam to místo nebylo. 

Ještě jedna věc je důležitá. Musíte si to říct s předstihem, aby byl dostatek času na to, aby to místo tam bylo. Nefunguje to tak, že si člověk zatáčku před místem řekne, tak šup „JÁ“ už jsem tady a teď chci místo. Někdy to možná klapnout může, ale obecně je opravdu lepší, vyslat přání s předstihem.

Přijíždíme na zaplněné parkoviště..protože jsem dělal ramena, řekl jsem, že zaparkujeme přímo u vchodu..:-) To jsem řekl, ještě než jsme vyjeli.

V neděli odpoledne…přímo u vchodu…nejlepší zkouška ohněm J Takže přijíždíme…no a místo nikde! :-O Uff, říkám si, co je špatně? Vždyť jsem věřil, opravdu! Vzpomněl jsem si na semínko pochyb…hmm L No ale najednou vychází pán z hlavního vchodu a šourá se pomalým krokem k nějakýmu autu. To je ON, říkám si, to je moje místo! Jenže zároveň s ním z druhé strany najíždí jiný auto, co hledá taky místo k zaparkování..to jsou nervy! J Naštěstí pán v druhém autě neměl dostatek trpělivosti, aby vyčkal, kam se, opravdu pomalu belhající se chodec vydá a svým autem odjel hledat místo jinam.. Hned jak se to stalo, pán se dobelhal a otevřel svoje auto, které stálo před vchodem. Nasedl, odjel a já zaparkoval tam, kde jsem řekl, že zaparkuju.

                                      

                                                                Nikdy není pozdě začít myslet pozitivně!

 Opět slyším hnidopichy..náhoda! J Ne, nebyla to náhoda. Já věděl, že tam to místo bude. Věřil jsem tomu. Nebylo to poprvé a děti, ty starší to při vlastním hledání místa potvrdili. A nejen oni, samozřejmě jsem si to nenechal pro sebe. Ne každýmu se to však povede a ne vždy si na to člověk vzpomene. Ale zrovna včera jsem to opět úspěšně vyzkoušel ve městě.

 Říkám tomu sice zákon parkovacího místa, ale to samý se dá aplikovat na cokoliv:

Jdu do školy a věřím, že dám tu zkoušku. Jdu na pohovor na práci a věřím, že jsem dost dobrý/á , aby mě přijali. Věřím, že si zasloužím lepší život.. atd. Důležitá je vždy VÍRA. Pokud tomu nevěříš ty sám, tak kdo tomu má věřit? Pokud tomu nevěříš, proč plýtváš svým časem a jdeš na tu zkoušku, nebo na ten pohovor, když je to zbytečný…?

Mám další příklad, kterej pochopí každej J

Řekněme že jsou teoreticky 2 úplně stejně fyzicky zdatní sprinteři-běžci. Stejná váha, stejný těla, stejnej trénink, stejná výbava-tretry, dres, trenky. Je to jen hypoteticky samozřejmě J Ok, takže tihle 2 běžci, kteří jsou na tom úplně stejně. Stojí na startu. Ten první si věří (slyšíš to ,jo? VÍRA) a ten druhej si říká v hlavě: Myslím, že ten vedle víc trénoval, vypadá tak dobře, odpočatě, hmm asi na tom bude líp než já…a zatím co se mu honí tyhle hovadiny v hlavě, padne výstřel, on se zpozdí na startu a prohraje celý závod. Jako třešničku tomu samozřejmě může dát větu : „Vždyť jsem to říkal“ no neříkal jsem to? Jo, říkal jsi to a proto jsi taky prohrál..!

Takže opět zpátky k víře, mě VÍRA pomohla se vyléčit z nemoci. Z nemoci, o které doktoři řekli, že mě dostane na vozík, pomohla mě i k tomu, že tady píšu tenhle blog. Protože jsem věřil, že se k tomu jednou dostanu. Dokonce věřím, že bude úspěšnej, protože vím, že toho mám hodně co předat dál. Nemyslím to nafoukaně, prostě to vím J No dobře, abych úplně nelhal,protože to nedělám a nemám to rád. Mám tam malinký semínko pochybnosti..ale já ho vyženu! J

Ještě jeden příklad. Zrovna včera jsem se viděl na stromovém domečku ( o něm až někdy později) 

s jedním pánem. Velmi příjemnej, milej, chytrej, docent na universitě, CSc. 

Tak si povídáme a on mi říká něco o tom, že ho bolí nohy a že až bude na vozíku…Úplně mě vyděsil, jak si něco takovýho může vůbec myslet ?! Tak se ho ptám a on, že jasně že né teď, ale až bude starej…! Chápeš to?! Takhle vzdělanej člověk začne věřit, že bude jednou na vozíku! Co se asi stane z jeho vírou, které 100% věří…? 

Tak mu hned povídám, ať na to rychle zapomene! Určitě mu to řekl nějakej doktor! (promiňte všichni lékaři) On tomu opravdu věřil! Viděl jsem mu na očích, jak ho překvapilo, že jsem mu řekl, že není důvod, aby byl na vozíčku až bude starej. Jakoby si uvědomil, že to vlastně může bý i jinak! 

Doteď jsem z toho v šoku!

Jak je možný, že si tak lehce bereme za svý, ty špatný vzorce a jak těžko věříme těm dobrým?

Kde se to v nás bere, že je mnohem lehčí uvěřit, že se něco nepovede, než že se to povede? Díky této včerejší zkušenosti, kdy dokonce tak chytrej člověk uvěří takové hlouposti, jsem si řekl, že musím dnes napsat o víře! 

Moje babička má 91 let a je po operaci obou krčků a chodí! Sice o berlích, ale chodí. Když se někoho zeptáte z odborných kruhů, tak vám řekne, že v 85 letech po operaci jednoho krčku a s artrózou, ten pacient pravděpodobně už chodit nebude. O 91 letech by asi taktně pomlčel.…Ještěže to moje babička neví…naštěstí to řekli jen nám, no a my to babičce neřekli J)

 Věř, že budeš zdravej, silnej a bohatej, napiš si klidně afirmace.

 Když tomu skutečně uvěříš..TAK BUDEŠ ! J